Trochu jako vědci, trochu jako kouzelníci nacházejí někteří tvůrci hudbu na místech, kde by ji jiní nehledali. Dánský sound-artist a hudebník Jacob Kirkegaard v pražské Galerii Školská 28 v roce 2007 představil své záznamy z černobylské „zakázané zóny“. Vybral si čtyři prostory, opuštěné už dvacet let – od plaveckého bazénu po vesnický chrám. Snímal jejich „ticho“ a pouštěl ho zpátky do prostoru. Při takovém postupu začíná každé místo „zpívat“, rezonovat: je slyšet hluboké tony, pískání, rytmy. Na workshopu-procházce pak Jacob na vltavské náplavce zapichoval mikrofonovou sondu do spár mezi kočičími hlavami, abychom mohli naslouchat „zevnitř“, zpod povrchu všem úderům, rezonanci a pohybům v okolí. Kirkegaard používá technologie, ale předmětem jeho zájmu je hudba ukrytá v krajině a prostoru. Citlivými hydrofony snímal zvuk islandských gejzírů, jindy ho zajímá vulkanická půda, krystaly, led. Často míří do světů, které lidské smysly normálně nezachytí.
Právě o ty smysly jde na novém albu Labyrinthitis. Jestliže dnešní umění zvuku si často klade otázky kolem naslouchání, tedy posluchačova, nikoli hudebníkova „konce“ komunikace, potom Kirkegaard zamířil přímo k jádru věci: dovnitř do ucha.
Sluch bývá obvykle pokládán za proces jednosměrný, ba do jisté míry pasivní (člověk může zavřít oči, ale přestat poslouchat je náročnější). Jenže ucho nepřijímá pouze podněty zvenčí: samo také zvuky vydává. V části vnitřního ucha nazvané hlemýžď jsou tisíce vlasových buněk: reagují na zvuk a pohybují se v tekutině, snad jako řasy v moři. A přitom znějí: vydávají tón, jehož výška závisí na zvuku, který vlasové senzory zachytily. Jacob Kirkegaard si nechal vyrobil miniaturní reproduktory a mikrofonek: tušíte správně, pak si je nechal instalovat do uší. Snímal zvuk, který vnitřní ucho vydává, pouštěl ho zpátky jako stimul a snímal další „otoakustické emise“, kterými ucho reagovalo. Spirála evokující labyrint vnitřního ucha tak postupně klesala pořád k nižším a nižším tónům.
Setkání je to posluchačsky přeludné: nejen že tělo může reagovat nejasným uvědoměním, že ano, tohle zná z hlubin sebe sama. Ještě navíc při poslechu alba od vydavatelství Touch se ucho přidává ke kánonu vlastním „zpěvem“, já osobně jsem propadl pocitu, že slyším nový tón vždy o chvíli dřív u sebe, než se „Kirkegaardovo ucho“ ozvalo z reprobeden. Nahrávka začíná jasným vysokým pískáním, ale pak nabírá na bohatství zvukových barev, jde k varhanním témbrům, v jakýchsi rázech zvuku slyšíme iluzi zvonů.
Redefinice nástrojů probíhá v hudbě na mnoha úrovních. Když hraje Pierre Favre činelem na buben, Toshimaru Nakamura na prázdný mixpult či Billy Roisz na zpětnou vazbu videa, vždycky je to znejistění polarity input/output, tedy vstup/výstup. Uši, pokládané běžně za vstup, předvádí Kirkegaard jako sólový zdroj výstupu. Název Labyrinthitida označuje poruchu rovnováhy: disk opravdu rozkolísá naše vžité představy, ale úvahy i hudba, kterou při tom nabízí, by nám měly poskytnout oporu pro další kroky.
Při albu lze najít text prestižního amerického akademika Douglase Kahna, autora slavné knihy o zvuku v moderním a postmoderním umění Noise Water Meat (1999). Kahn píše, že nikdy dřív patrně nikdo nezkomponoval skladbu, jejíž přímou součástí by bylo aktivní slyšení. Připomíná Duchampův výrok: „Můžeme sledovat vidění, nemůžeme však slyšet, jak někdo poslouchá.“ S novou hudbou to už neplatí. Publikum slyší, jak poslouchá Kirkegaard, slyší i reakci svých vlastních uší. Kahn připomíná stokrát citovanou příhodu Johna Cage, který se nechal zavřít do bezodrazové komory, akusticky mrtvé místnosti, aby zakusil ticho: pořád však slyšel vlastní tělo. „Traduje se, že slyšel dva zvuky, nízký a vysoký. Technik mu řekl, že je to zvuk jeho obíhající krve a činnost nervového systému. Není známo, kterou komoru na Harvardu Cage použil, a jaký technik tu tedy sloužil. Legenda napovídá, že to byl inženýr vzdělaný v oboru elektřiny. Jiní byli toho názoru, že Cage mohl být lehce postižen tinitem (,pískalo mu v uchu’), pro který nemusel chodit do mrtvé komory.“ Jak Kahn shrnuje, ani to však neruší Cageův závěr, že ticho neexistuje a že zvuky našeho živého těla jsou nepotlačitelné.
Závěr? Aktivní slyšení je slyšet: tělo si zevnitř sahá po zvuku – nejen soustředěním, ale i znějícím nervovým systémem. Londýnské vydavatelství Touch, zacházející s nekomentovanými zvuky fauny (Chris Watson), krajin (BJ Nielsen) i hudebních nástrojů (Phill Niblock), přidalo k tvorbě mísící výzkum s imaginací silný moment.
Autor je hudební publicista.