Střet na sjezdu francouzské Socialistické strany vynesl do čela překvapivou kandidátku. Čeká ji těžká práce na sjednocování rozdělené politické strany.
Se svými více než 230 tisíci registrovanými členy je francouzská Socialistická strana (Parti socialiste) dosud jednou z nejsilnějších stran Evropy a světa. Zároveň se však jedná o politickou stranu, která ve své masové členské základně shrnuje nejrozmanitější levicové trendy, jak se ukázalo v polovině listopadu 2008 na sjezdu v Remeši.
Valná většina komentátorů očekávala, že sjezd v Remeši pouze potvrdí to, o čem se mezi francouzskými socialisty již delší dobu hovořilo. Odcházejícího předsedu Françoise Hollanda měl ve vedení strany nahradit pařížský starosta Bertrand Delanoë. Ten byl natolik horkým favoritem nejen francouzských žurnalistů, ale i dosavadního předsedy Hollanda a také nestora socialistické politiky a několikanásobného neúspěšného kandidáta na prezidenta Lionela Jospina, že se odmítnutí jeho předsednictví ze strany členstva stalo pravděpodobně francouzským politickým překvapením roku. Po tomto šoku a následných prudkých sporech Socialistická strana ze sjezdu v Remeši vychází jako pouhá konfederace znepřátelených frakcí. Kromě toho zasedání ukázalo značné posílení toho křídla strany, které se po vzoru ostatních stran evropské nové levice neštítí spolupracovat s politickým středem.
Socialistická strana vychází z dědictví sociálních teorií devatenáctého století a zaštiťuje se jak Saint-Simonem a Fourierem, tak i Marxem. Mezi události, které v roce 1905 působily na sjednocení roztříštěných levicových skupin a vznik silné strany, patřila vzpoura lyonských tkalců, červnová revoluce 1848, ale i Pařížská komuna. Přestože se strana snažila vždy zastupovat zájmy dělnictva, patří od počátku k jejímu členstvu daleko spíše úředníci a „malá buržoazie“, což je ale zároveň paradoxně ve slovníku levicové Francie ta nejhrubší nadávka. Tím ovšem paradoxy okolo Socialistické strany nekončí. Během neklidného května roku 1968 zaujala strana vyčkávací taktiku a na výbušnou situaci reagovala až o rok později nezdařeným referendem o odvolání prezidenta de Gaulla. Strana, která vykrystalizovala okolo Internacionály a vždy se považovala za internacionalistickou, prosazovala pokaždé, když k tomu měla příležitost, ochranářská opatření a další prvky hospodářského nacionalismu. V roce 1981 se francouzští socialisté dostali osobou prezidenta Françoise Miterranda k moci. Valná většina sympatizantů francouzské levice vzpomíná na jeho dvě funkční období jako na zlatou éru, jejich oponenti pak jako na období, kdy si Francie zadělala na problémy, s nimiž se potýká dosud. Realitou zůstává, že v tuhých osmdesátých letech poznamenaných poselstvími Jana Pavla II., Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové byl prezident, který zavedl Svátek hudby a dekriminalizoval homosexualitu, chápán mnohými jako zjevení. Zároveň se ale Miterrand choval ve funkci jako monarcha a i za období jeho vlády kvetla korupce a klientelismus.
V Remeši se jako nejsilnější osobnost v dnešní Socialistické straně ukázala neúspěšná protikandidátka současného prezidenta Sarkozyho Ségolene Royalová. Krédo jejího bloku „Naděje je nalevo. Jsme socialisté a jsme na to hrdí“ by se ovšem dalo označit za skutečné matení tělem. Není to poprvé, co přítelkyně a matka dětí bývalého předsedy socialistické strany proti Hollandovi vystoupila. Ačkoli Royalová přebírala na počátku své politické kariéry část své rétoriky od protiglobalizačního hnutí a dalších skupin extrémní levice (odpor proti geneticky modifikovaným potravinám, přímá demokracie ad.), stojí dnes pevně v kramflecích blairovské nové levice, o níž Slavoj Žižek píše, že není ani nová, ani levice.
Daleko blíže pozicím tradiční levice je frakce pařížského starosty Bertranda Delanoë („Zřetelnost, odvaha a kreativita“), která se v Remeši ukázala jako druhá nejsilnější. Je možná paradoxní, že na pozici tradiční levice stojí jeden z advokátů pařížské gentrifikace, ale starostův světonázor obsahuje i některé další kontroverzní prvky. Populární starosta například obhajuje jadernou energetiku. Je nutné dodat, že tak činí nikoli z přesvědčení, ale z vypočítavosti a při pomyšlení na hlasy všech voličů, kteří jsou s tímto ve Francii zdaleka nejsilnějším energetickým sektorem přímo nebo nepřímo spjati. Jako velmi silné se ale ukázaly i další dva směry, které nakonec ve výsledku hrály rozhodující roli. Třetí nejsilnější vyšla ze sjezdu v Remeši Martine Aubryová s heslem „Změnu levice pro změnu Francie“. Postavil se za ní i další kandidát Benoît Hamon („Pokrokový svět: obnovit naději v levici“) poté, co skončil v hlasování čtvrtý. Oba mají daleko blíže k tradiční „ochranářské“ levici než k té, kterou reprezentuje Royalová, přesto však není zcela jasné, jak se Martine Aubryová nakonec zachová. Mimo tyto proudy ještě v rámci současné Socialistické strany najdeme malé skupinky ekologické a antiglobalizační linie.
Nakonec se ukázalo, že ani jeden z dvou hlavních pretendentů nemá dostatečnou podporu k tomu, aby mohl spojený blok Aubryová-Hamon porazit, a Martine Aubryová se tak stala novou předsedkyní strany. Její politika zatím není příliš čitelná, bude jí ale muset být jasné, že má co do činění s velmi heterogenní členskou základnou. Má-li Socialistická strana hrát v současné Sarkozyho Francii hlavní roli opoziční strany, musí si v první řadě zamést před vlastním prahem a překonat nesvornost, kterou způsobily neúspěšné prezidentské volby minulý rok.
Autor působí v Multikulturním centru v Praze.