Kratochvil na vrcholu

V případě nové knihy Jiřího Kratochvila se potvrzuje důležité pravidlo. To, co čteme, je text, ale to, na co se díváme, co držíme v ruce, ohmatáváme, cítíme…, je kniha. Brněnské povídky totiž zaujmou na první pohled. Nezvyklý čtvercový formát, kvalitní papír, výborná grafická úprava (zejména titulní fotografie na obálce), a snad i vůně příjemnější, než bývá zvykem, dávají tušit, že půjde o něco víc než o pouhé čtení.

Borgesova zahrada

Soubor povídek je členěn do tří větších oddílů. První (Panoráma) je sestaven z rozsáhlejších textů, zahrnujících delší časové období, druhý (Pasáž Alfa aneb Minutové romány) tvoří, jak upozorňuje autor v závěrečné poznámce, jakési variace na prózy vídeňského spisovatele Petera Altenberga a poslední (Brno-Paříž) obsahuje několik kratších příběhů, spojujících Brno s jinými městy či světy. Povídky se odehrávají v časovém období od druhé světové války do současnosti, pomyslnou Borgesovou zahradou (k inspiraci argentinským spisovatelem se Kratochvil několikrát vrací) je Brno. Geneze jednotlivých textů sahá do posledních třiceti let, přičemž přibližně polovinu povídek již autor vydal ve svých předchozích povídkových souborech. Dlužno dodat, že v případě recenzované knihy jde o texty přepracované či krácené.

Brno v pasti příběhu

Brno v Kratochvilových povídkách není jen prostorem, ve kterém se spolu s postavami mistrně utkaných příběhů pohybujeme po horizontále jeho ulic a vertikálách sklepů, poschodí a střech, ale i vnitřním principem vyprávění. (Samotné Brno je vůbec zvláštním toposem, který hraje v české literatuře specifickou roli – vzpomeňme alespoň povídky Arnošta Goldflama či Teplé škvarky Mariana Pally –, neboť v sobě zahrnuje jak neuchopitelnou rozlehlost velkého průmyslového města, tak provinční charakter maloměsta.)

Často užívaná místní pojmenování (Cejl, Kénig, Sirotkova ulice), přesné popisy městských čtvrtí či jednotlivých staveb, jména postav, zavlečená do světa fikce často z aktuálního světa autorova (Mikulášek, Skácel a koneckonců i sám Borges), zasazení do konkrétních historických souvislostí, to vše vyvolává pocit důvěrné blízkosti, zároveň ovšem cítíme závrať z neznáma. Víme, co se děje v kavárně, netušíme však, co se odehrává za jejími stěnami, a už vůbec ne, jakou roli hraje ona kavárna ve struktuře celého vyprávění.

Kratochvil své čtenáře totiž drží v příběhové pasti. Osudy jednotlivých postav jsou součástí příběhů větších, podobně jako jsou naše vlastní příběhy součástí velkých dějin, a tak se setkáváme například s mužem, jenž vytváří model města, do kterého umisťuje postavičku sebe sama, jak vytváří model města, do kterého umisťuje postavičku sebe sama ad infinitum, jeho město je však analogicky součástí modelu, který vytváří kdosi, kdo do něj taktéž umisťuje postavičku sebe sama… Ona multiplikace světa, hojně v Brněnských povídkách užívaná, způsobuje, že nevíme, odkud příběh pozorujeme, ve které z nekonečného počtu vrstev se nacházíme, nebo zda jsme uvnitř vyprávění či vně.

Specifickým rysem Kratochvilových textů je setření hranic mezi světem možným a nemožným, popřípadě přirozeným a magickým. Nadpřirozené jevy, jako třeba zá­hadná mlha, jež funguje jako brána mezi různými životy jedné postavy, se vypravěč nikterak nesnaží vysvětlit, jsou integrální součástí světa textu. Magický charakter si podržuje též provázanost jednotlivých událostí, která ukazuje na způsoby, jakými sami vytváříme svůj vlastní svět, že souvislost mezi událostmi A a B je pouze zdánlivá a je výsledkem činnosti toho, kdo vypráví – příběhy, tedy i dějiny, jsou vždy konstrukcí, zní základní postmoderní východisko.

V případě Kratochvilovy knihy tak máme před sebou takzvaná sebeodhalující vyprávění, metafikce, příběhy, které ukazují vlastní konstruovanost. Někdy klíč k celé povídce leží v architektuře městského parku, jindy v řeckém mýtu, někdy příběh plynule směřuje do finále, jindy je přerušován digresemi, tu se zase vyprávění zadrhne, aby pokračovalo úplně jinde; pokaždé ovšem s námi text hraje hru a je na nás, přijmeme-li její pravidla či nikoli – a je to autor, kdo na nás skrze texturu spiklenecky pomrkává.

Radost z vyprávění

S možnostmi vyprávění, proměnami perspektiv, s fokalizací, s proplétáním časoprostorových vztahů a s imaginací zachází Kratochvil přímo obžerně. Přesto se mu v Brněnských povídkách daří udržet dějový spád a světy jeho textů zůstávají přes svou paradoxnost koherentní. Precizní stavba jednotlivých povídek velmi často směřuje k výrazné pointě, jež ovšem jen velmi zřídka bývá křečovitá. Autor nejednou využívá principu zklamaného očekávání, a co je nejdůležitější, z textů je patrné potěšení, s nímž byly tvořeny. Radost na jedné straně a kázeň na druhé. Jako by si Kratochvil vzal z literatury to nejlepší – z literární klasiky právě onu kázeň, schopnost důkladné práce s látkou příběhu a hlubokou znalost prostředí a z postmoderny nespoutanou hravost, osvobození od mimetického zobrazování světa a ironický odstup.

Ještě jedna věc je však pro Kratochvila podstatná. Velmi dobře pracuje s jazykem. Využívá všech jazykových vrstev včetně nářečí, většinou se však pohybuje v oblasti až průzračně přesné spisovné řeči. Součástí jeho vyjadřování je též nápaditá práce s jazykovými klišé, která opět upozorňují na to, že se pohybujeme ve světě textu. Autor často užívá složitějších souvětí, jež ovšem čtenáře neomylně vedou kýženým směrem: „Velký městský park (Lužánky?) se dotýká jedním svým cípem městského centra a ve své rozloze (v posledních letech následkem rozrůstající se zástavby poněkud zredukované) hraničí právě s tou nejfrekventovanější částí města, jakož i sousedí s poklidnou vilovou čtvrtí, do níž vstupuje antukou tenisového kurtu, z kterého slýchávám za unylých sobotních odpolední nekonečné ťukání míčků, přerušované jen perlivým dívčím smíchem anebo frivolními výkřiky jistých, jak to říct… ale dost, od toho tady nejsme, pokračujme.“

Co dodat? V případě Brněnských povídek před sebou máme texty, jakých se v současné české literatuře příliš mnoho nevidí. Zábavné, radostné, závažné, chytré… Lze bez nadsázky říci, že tato kniha patří k autorovým tvůrčím vrcholům, a nic na tom nemění ani fakt, že se jedná o soubor nový jen částečně.

Autor je bohemista.