V každém literárním textu je zároveň obsaženo něco z doby jeho vzniku, jakási esence epochy skládající se z dobových jazykových obratů, tematických i myšlenkových stereotypů, kompozičních postupů, charakteristických hrdinů, zvláštních toposů apod. Nejinak je tomu i v nejnovější Rudišově próze Potichu. Je v ní totiž přímo okatě přítomno vše, co je současné.
Román, nebo klip?
V první řadě postavy. Mladá punkerka s počínající drogovou závislostí, její zazobaný otec, různí muži a ženy řešící krize středního věku, jako například neurotický, navenek úspěšný americký právník žijící v Praze, euroúřednice létající mezi evropskými metropolemi, free tramvaják i postarší psychicky vyšinutý hudebník, vynálezce stroje na ticho. Ti všichni stojí před důležitým rozhodnutím či právě vykonali něco, co se vymyká zažitému stereotypu a zdá se, že je pohání touha dát svému životu nějaký smysl, ospravedlnit svůj těkavý pobyt ve světě. A ačkoli se všichni jeví být různí, jsou si vzájemně navlas podobní. Řeší podobné problémy, vztahy (ty především), nevěry, ale i práci, globalizaci nebo své místo ve společnosti.
Všechny postavy (pokud zrovna necestují po světě) žijí v pražských čtvrtích, ve velkoměstě, smradlavém, hlučném, nudném a zároveň svým způsobem krásném, a jejich osudy se jakoby náhodně prolínají během jediného dne. Tak může řidič tramvaje Petr pozorovat přistávající dopravní letadlo, které z konference v Lisabonu přiváží úřednici Hanu, jindy zase Američan Wayne zahlédne u Muzea staršího chlapíka v hnědém kabátě, tedy jednu z klíčových postav, aby se pak v dlouho dopředu připravovaném finále všichni mohli potkat v klubu Akropolis na koncertě, ať jako účinkující či náhodní diváci.
Zatímco jejich prvorepublikoví předchůdci četli v kavárnách noviny a pokuřovali, tito hrdinové poslouchají iPod, sledují internet, klábosí v barech a… míjejí se. Jejich krátké a úsečné hovory, připomínající SMS zprávy, po sobě sklouzávají a zřetelně se podobají dialogům filmových hrdinů, jak je známe například z Ondříčkových Samotářů: „Dívala se na něj. Docela dlouho. ,Co je?‘ ,Přemýšlím.‘ ,O čem?‘ ,Přemýšlím, jaký by to bylo, kdybysme se spolu vyspali.‘ ,Trochu hustý, ne?‘ ,Upřímný… Tak mi vem ještě jedno.‘“
Mezitím, co utrácejí čas, se v televizi střídají záběry války v Iráku s reklamami a ve středoevropské metropoli je tak přítomen celý svět. Je vlastně jedno, zda jsme v Berlíně, Delawaru či v Praze, všude najdeme podobné obchody, fast foody i oblečení.
Celý text složený z krátkých úsečných výpovědí je mnohdy spíše parcelován do jednoduchých sloganů – „Za chvíli ve sluchátkách uslyší jen ticho. Bude svobodná. Donucená ke svobodě. Donucená na chvíli se zastavit a přemýšlet. Být sama sebou.“ – a nápadně tak evokuje jazyk reklamy či elektronických médií, jazyk, který pouze předstírá, že mluví.
Svět knihy Potichu je vlastně podobný videoklipu. Je barevný, pestrý, kapitoly jsou rozděleny ostrými střihy, princip střídavé fokalizace upomíná k filmovému rozzáběrování. Jako by mělo jít spíše o scénář k současnému filmu, o tu tak dlouho očekávanou generační výpověď (jak o ní alespoň rádi píší někteří čeští filmoví kritici), zkrátka se nelze ubránit dojmu, že si autor zároveň pojišťoval budoucí možnost zfilmování.
Hra na efekt
A to je podle mého názoru hlavní potíž tohoto textu. Nelze mu upřít důmyslnou provázanost motivů, dynamičnost zápletek, určité napětí, avšak celek vzbuzuje dojem, že byl dělán hlavně na efekt. Je v něm od všeho něco, vše krásně namíchané, poskládané a dovedené k co nejpůsobivějšímu, avšak otevřenému konci. S literárními prostředky je v textu pracováno sice zručně, ale rutinně, autor sází na osvědčené postupy a to, co bylo možná v předchozích Rudišových dílech osvěžující, je nyní obyčejné.
Text se sice místy snaží dotknout hlubších témat, ale nezasahuje je, naznačí otázku, ale nevyřkne ji, natož aby hledal odpověď. Ač jako spodní proud cítíme mezi řádky kritický postoj ke konzumní a globalizované současnosti, k uniformitě Evropské unie, k jistému odosobnění vztahů, k sobectví, celek sám vypadá jako lesklé konzumní zboží – za zdánlivou neotřelostí se skrývá nový druh konvence.
Potichu patří mezi knihy, jež rozhodně snadno přečteme a možná spolu s postavami prožijeme i nějakou tu dávku emocí, což je však asi tak všechno. A – přiznejme si – to není mnoho.
Autor je bohemista.
Jaroslav Rudiš: Potichu. Labyrint, Praha 2007, 200 stran.