Na vlastní triko!

Největší svoboda, jakou znám, jsou protažené šlachy. V prožitku této svobody, v prožitku svého těla nemůžeme být nikým ani ničím zastoupeni. Zejména bílý člověk má ale s tělem problém. Křehká nádoba, nádoba hříchu, popel a prach a zdechlina a pytel hoven – jen si vzpomeňte na všechny ty nadávky, které muselo snášet. Tanec má schopnost nás s vlastní tělesností spřátelit. Ovšem lidé, zejména lidé západní civilizace, se nesmiřují s tělem snadno. Mají k němu sadomasochistický vztah a nejraději by ho i odložili, třeba by ho mohli poslat v rámci charitativní kampaně někam do Afriky, však oni ho tam ještě unosí. A my si tady místo něj můžeme navléknout virtuální realitu.

Člověk obojživelník

My lidé jsme odjakživa obojživelníci, žijeme na souši reality a v moři představ. Na suchu nevydržíme dlouho, musíme se vracet do vláhy symbolů a snění, abychom se nezadusili. V představách jsme jako doma; důvěrněji známe Hamleta než sousedy z hořejšího patra. Ovšem ani ve snovém světě nemůžeme setrvávat nekonečně dlouho – mohli bychom přijít o rozum.

Představy jsou přirozeným pokračováním našich těl, rozkvetlé se vznášejí nad našimi hlavami, ale svými kořeny vězí v tělech, v jejich emocích. Emoce nemůžeme namíchat v kastrolku, povařit a pak vypít jako drogu. Ty stoprocentní emoce se pěstují z kmenových buněk našich těl. Moderní technologie zútulnily náš reálný svět. Se spíše výhodou než nevýhodou pro svá těla a jejich prospívání přijímáme výměnu některých našich součástek, různé transplantáty, které tělo vstřebá a asimiluje a kůže skryje. Otázkou je, zda také transplantáty představ, generované, zkonstruované, tělesně nezakořeněné sny ve zdraví přežije svět naší imaginace.

Mužská civilizace poštvala mozek proti tělu. V bratrovražedné válce jsou vyvíjeny zbraně, které by mozkům dovolily žít v harmonickém manželství se stroji, místo aby snášely obtížná, náročná a nevyrovnaná těla. – Základní poznatek antropologie je, že to není mozek, který myslí, ale celý tělesný člověk. Americká taneční antropoložka Brenda Farnellová demonstruje na indiánském kmeni Kašinavů z Peru alternativní taxonomii smyslů a doklad pojetí osobnosti jako tělesné, vtělené entity. Ukazuje, jak na rozdíl od našich západních představ může být tvorba významů založená na fyzickém jednání a smyslech. Kašinavové neumisťují moudrost nebo vědění do hlavy, jak to děláme my, u nich moudrému člověku proniká vědění celým tělem – říkají, že „celé jeho tělo ví“. Tělo se učí prostřednictvím zkušenosti. Na otázku, kde konkrétně sídlí vědění, dávají odpověď, že v rukou, kůži, očích, uších, genitáliích a játrech. Na otázku, zda moudrost sídlí v mozku, odpovídají – ne. Odpojení těla od mozku a připojení mozku ke stroji by asi Kašinavové nepochopili.

Exorcismus současného tance

Čím více nás obklopuje technika, tím se tanec stává tělesnější. Nacházíme se nejenom ve věku virtuální reality, ale také ve věku fyzického divadla. Divák se přibližuje k tanečníkům takřka na dotek. Diskriminovaný smysl hmat se hlásí o slovo. I virtuální realita může vyvolat hmatové pocity – třeba pocity slasti – údajně naprosto nerozlišitelné od skutečných. Jednu věc však virtuální realita poskytnout nemůže, a tou je zkušenost fyzické námahy. Autentický hmatový zážitek bez námahy není totéž. Současný tanec spontánně vycítil hrozbu života bez fyzické námahy. Tanec se velmi dynamizuje a někdy jako by tanečníci hledali vysílení pro vysílení samo, v sebezáchovném hnutí těla se jako posedlí ždímají do poslední kapky. Jak často je pak vídáme, jak leží zcela vyčerpáni na podlaze, a slyšíme jejich hlasitý dech. Jako by prováděli exorcistický rituál, při němž vydají veškerou energii, přinesou ji na oltář bohům a dospějí do stavu tělesné svatosti. Je to hluboká potřeba tělesné námahy jako předpokladu hmatového prožitku, ale také potřeba samo-studia, sebe-studia, poznání obecně, která žene tanečníky do tréninkových sálů, aby tu s propocenými triky hledali Smysl.

Je třeba zdůraznit, že nová disciplína tanečníků není vynucená, je dobrovolná. Ochotně se jí podrobují malé holčičky u baletní tyče, kde se nadšeně a enormně namáhají a jejich snaha o přesnou formu jde až do extáze. V jejich vizionářských očích a vypjatém těle, šíji zahlédáme jakýsi nesdělený a nesdělitelný ideál dokonalosti, k níž směřují. Tato disciplína a tato extáze jsou nakažlivé.

Carl Gustav Jung prohlásil, že lenost je největší vášní člověka. Od úsvitu dějin se člověk snaží vyhnout námaze, vytváří nástroje a stroje, aby se namáhaly za něho. Tanec zůstává v tomto ohledu naprosto archaickou formou, opírá se bezvýhradně o své tělo, a pokud užívá tanečník nějakých pomůcek, má je nikoli proto, aby si úkol usnadňoval, nýbrž proto, aby si ho ještě zkomplikoval. Jeho střídmé a disciplinované tělo se tak vymaňuje z dnešního úzu zhýčkaného, konzumního, nezodpovědného těla. Nabízí dvě staronové hodnoty: disciplínu a přesnost. Má proto – a to bych ráda podtrhla – i důležitou etickou extenzi.

Současný taneční jazyk, a to ve všech v současnosti používaných stylech, ať jde o tzv. contemporary, akademický tanec, ale i hiphop a flamenco, směřuje k čím dál tím větší exaktnosti. Ta byla dosud vlastností geometricky měřitelných veličin. Nemluví se, dejme tomu, o přesnosti stromu, vody, koňské hřívy, ačkoliv z hlediska fungování je strom neméně úžasný než stroj a předpokladem tohoto fungování musí být perfektní souhra jeho organismu. Uvnitř taneční komunity je přesnost kritériem. Pokud jde o lidský sval, jeho precizní práce v tanci, tj. souhra svalů a napětí, je věcí empirie a intuice. Jde tu o studium a znalost různých vnitřních tělesných napětí a neumím si představit, že bychom to měřili se stopkami, tlakoměrem a krejčovským metrem. Přesnosti se učí jedno tělo (žák) pochopením a také jakýmsi intuitivním odsáváním z druhého těla (Mistrova); její získání je tedy věcí tzv. intuice. Současný tanec je i výzvou, aby společnost třetího tisíciletí zvýšila respekt k intuici, ve které není třeba vidět žádnou mystiku, nýbrž praktické a osvědčené know-how.

Houževnatost těla

Zvykli jsme si opovrhovat tělem kvůli jeho údajné slabosti. To je oficiální verze. Jsou tu však i verze neoficiální; existuje něco jako lidová, ústně šířená i tištěná apokryfní literatura o zázračné houževnatosti těla. Tou k nám putují příběhy o dětech unesených a vychovaných vlky nebo opicemi s jejich neuvěřitelnou odolností a adaptabilitou na drsné podmínky, neuvěřitelnou otužilostí na chlad a nepřízně počasí, rychlostí, ba i schopností anatomicky asimilovat své tělo ke zvířecí podobě. V emotivní paměti lidstva, v lidské představivosti jsou tyto kauzy hluboce vleptány, daly základ literárním dílům, jako je Mauglí nebo Tarzan. Pohádky o síle, obratnosti, obezřetnosti, postřehu, zostřených smyslech, přesahujících běžné lidské normy. Jde tu snad o projev podvědomé znalosti tělesných potencialit člověka?

Staronovým tématem je také půst. V lidových apokryfech čteme příběhy o lidech, kteří se po léta podrobují ostrému půstu. Vedle středověkých kauz tu máme i případy z doby nedávné, například eucharistický zázrak Terezie Neumannové (1893–1963). Prostá žena, nejstarší z jedenácti dětí, do dvaceti let pracovala jako služebná, poté ochrnula a oslepla, po dalších několika letech se zázračně vyléčila z oslepnutí a poté i z ochrnutí. Kolem čtyřicátého roku byla opakovaně zasažena mrtvicí; následuje opět zázračné uzdravení. Od roku 1927 až do smrti žila Terezie Neumannová bez jakékoli potravy. Jedinou její potravou byla hostie při každodenním přijímání. Prožívala pocit, že ji hostie udržuje při životě. V raportu očitého svědka, pražského biskupa, stojí též: „Od začátku roku 1930 nedostavuje se vyměšování ani stolice.“ Tvrdá dieta mystiků si skrytě a vášnivě podává ruku s tvrdými dietami postmoderní estetiky. Vášeň půstu je příbuzná exorcismu pohybu. Za oběma se skrývá řev umlčeného těla. Paradoxní je, že technologická umění s oblibou spolupracují s tanečníky. Tak dnes apartní zaplétání tance s technologiemi je léčka, která vede k domestikaci těla stroji, ne-li zatažení do kárné kolonie, aby tam na ně bylo zapsáno cizí poselství. Tanečníci se v tomto konkubinátu svlékají ze zodpovědností a spolu s ní odkládají i svůj osud. Svůj nejvzácnější poklad – inspiraci – mohou také nechat klidně v šatně v ruksaku. Jakkoli inteligentní, jsou stroje neinspirované a nevědí, co je osud všelikého, hmotného, zemí spoutaného těla. Od vlastního úkolu tanec spíše odvádějí.

Tím úkolem je, jak nám napovídá stav současného tance, zodpovědnost těla, kterou na sebe bere. Ve světě stále více migrujícím budeme potřebovat svá těla jako spolehlivé příbytky, či spíše zdroje inspirace. Tanečníci nás učí vyreklamovat si zpátky své tělo, tančit na vlastní pěst.

Autorka je taneční publicistka.