Psaní z nevolnosti

Mnohokrát byl Václav Bělohradský označen za relativistu – Petr Pithart mu svého času dokonce vytkl, jak si navzdory svému relativismu mohl dovolit to, že „zaujal stanovisko“. Pithartovu otázku sdílejí mnozí další, relativismus u nás chápeme jako prapodivné synonymum pro slabost a alibismus. Relativismus ale nepředstavuje variaci na „neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde“, ale nahlédnutí toho, že svět a jeho fakta nabývají rozličných významů v závislosti na vztazích (relacích), v nichž jsou vnímány a prožívány. Citlivost k mnohosti – s autorem řečeno – „verzí světa“ není jen obranou před ignorancí a černobílým myšlením. Je i výzvou k velmi jasnému slovu a k aktivitě, chce-li jedna verze světa nastolit své panství a kolonizovat ty ostatní. Od Karla Čapka ke kritice globalizace je tak blíže, než by si jeden myslel.

Filosof rozpornosti

Charakteristikou relativisty je cit pro rozpory a jejich nesmiřitelnost, pro rozpornost. V Bělohradského knize se opakovaně vracejí zejména dva klíčové rozpory modernity. Na první z nich upozornil Karl Marx, když popsal moderní průmyslový kapitalismus jako ohromný emancipační pohyb osvobozující člověka od tradičních forem panství, archaického náboženství a osobních závislostí. Jedním dechem ale musel dodat (a právě to se stalo jádrem marxismu), že je osvobození v kapitalistické společnosti pouze iluzorní: jedinci domněle zbavení jedné formy útlaku musejí nutně vstupovat do jiných vztahů podmanění a celý systém kapitalismu, založený na konkurenčním tlaku, plodí nadvládu anonymních struktur bez jakékoli zodpovědnosti. Na druhý rozpor poukázali Adorno a Horkheimer: osvícenský rozum se svým emancipačním programem osvobození lidské mysli od pověr ve své dogmatické formulaci stal rovněž jedním zdrojem pověrečného myšlení.

Ve světě, pro nějž jsou určující tyto dva rozpory, musí být každý, kdo jej poctivě promýšlí, alespoň trochu relativistou. Bez schopnosti vidět různou podobu a roli věcí v různých vztazích, do nichž se dostávají, se lze jen těžko vyrovnat s jejich rozporností. Bez relativismu je možný jen dogmatismus – nesnesitelný a povrchní, ať už na kterékoli straně.

Bělohradského relativismus je klíčem i k jeho současnému popisu světa. Zdůraznil prostě jiné rozpory než v první půli devadesátých let a dříve. Sám v knize nejednou píše o tom, jaký odpor měl v šedesátých letech k revolucionářství svých západních vrstevníků, k jejich frázím a nezájmu o jeho, tedy „východní“ zkušenost. Až mnohem později si uvědomil, že sám nebyl jiný – že neměl zájem otevřít se jejich zkušenosti a vidět za revolučními frázemi skutečný obsah jejich vzpoury, který se s triumfem západního kapitalismu stal nečekaně aktuálním. Jestliže v první půli devadesátých let kritizoval snahu o kontrolu televize, v jejich druhé polovině pokládal za důležité především upozornit na to, že (jak se píše v první, v Salonu vydané verzi eseje Postmodernismus) „Nova je také vrchnost“. Obhajoval-li na počátku devadesátých let soukromé vlastnictví, představují některá místa jeho esejů nezastřenou polemiku s tímto konceptem: „Od okamžiku, kdy jsme poprvé viděli Zemi ze satelitu jako malou planetu, kde je život jen úzkou křehkou vrstvičkou na jejím povrchu, pojem soukromý statek je nelegitimní. Co může být soukromého na takové planetě?“

Bělohradského relativismus povstává na obranu právě oné „úzké křehké vrstvičky“, kterou je nejen život na planetě Zemi, ale také kritické myšlení a otevřená diskuse v lidské společnosti. Upozorňuje, jak velkou hrozbou je především absence otevřenosti k druhému/jinému. V naší civilizaci je přitom příliš hluboko zakořeněno popření druhého/jiného, příliš snadno tak může nějaká morální panika smést „kritické instance“ a prosadit ten či onen fundamentalismus. Za časů války proti teroru, která pro Bělohradského představuje vojenskou sankci a zároveň sebepotvrzení „růstu Růstu“, je příležitostí k takovému skluzu společnosti víc než dost.

Odboj proti pojmům

Esejistické psaní Václava Bělohradského naráží ještě na jeden rozpor – rozpor mezi částí a celkem. Nepřijatelné jsou oba extrémy. Nadsazení celku nad částmi vede k totalitárnímu násilí – a také k úpadku, protože dobrovolně komunikující části mají vždy víc rozumu než násilím homogenizovaný celek, jak autor říká s odkazem na Hayeka. Sobectví částí může ohrožovat celek a ničit společné hodnoty založené na sdílení, jak Bělohradský ukazuje na realitě, v níž ekonomická globalizace likviduje veřejné statky.

Zdálo by se, že se rozpor mezi celkem a částmi odráží v rozporu mezi vědeckou prací a esejistickým psaním – objektivní věda zachycuje celek, subjektivní esejistika dává působivý hlas hledisku části. Ve věku grantového bujení „akademického škváru“ je ale situace odlišná. Věda se svými obory a podobory rozpadá do menších a menších políček, obdělávaných snaživými fachidioty produkujícími sdělení, jejichž relevance pro orientaci ve světě se blíží nule. Tato věda, která se zříká relevance, se podle Bělohradského vzdává také zodpovědnosti. Tu si může uchovat esejistika, pokud zůstane nasvícením problému celku z hlediska části.

Esejistické psaní lze přitom pokládat přímo za protiklad vědeckého textu. Předpokladem toho druhého je abstraktně pojmové uchopení reality. Pro Bělohradského psaní naopak platí, že „hlavním znakem eseje je rozvracet pojmy tím, že vyjmenujeme jejich obsah… Místo abych řekl ‚Řím byl vypleněn‘, popíši nářek matky, zoufale prosící o život svého dítěte, nebo nářek starce nad zavražděným synem“. Takové psaní pochopitelně nemůže dostát rigorózním standardům zpětné kontrolovatelnosti logických kroků, někomu může připadat jako koláž či dokonce manipulace s čtenářem. Odpověď na takovou kritiku ovšem může poukázat k manipulativní a nekontrolovatelné podobě jakéhokoli psaní, to odborné rozhodně nevyjímaje.

Filosofie Václava Bělohradského se snaží být filosofií praktickou a nebojí se být filosofií radikální. Bělohradský obhajuje před posměchem českého publicisty obraz starého Sartra prodávajícího zakázané levičácké noviny – stáří může být radikální, říká, zejména je-li obklopeno „extremistickým“ systémem a „partyzány“ kapitalistické globalizace. Bělohradského angažovanost se ale jinak distancuje od té Sartrovy – není totiž ve frázích se odehrávající služebností velkému nadosobnímu cíli, jemuž na oltář pokorně odevzdává své psaní. Prostorem této angažovanosti je samo psaní. Bělohradského angažovanost může mít své omyly a slepé uličky (ke své podpoře pravicového „bratrstva krátké cesty“ se ostatně v knize vrací). Je to ale angažovanost, jejíž sledování obohacuje – přinejmenším ty, kdo nejsou tak ideologičtí, aby nesnesli autora schopného inspirovat se Marxem i Hayekem a odnést si citováníhodnou humanistickou myšlenku dokonce i ze Stalina.