V diskusích kolem prezidentské volby se vynořilo důležité, možná vůbec nejdůležitější hledisko, podle něhož se poměřuje vhodnost kandidátů. Je jím vztah k vlasti, který se – jak naznačují kritické připomínky na adresu emigranta Švejnara – nejlépe osvědčuje tím, že člověk zůstává doma. Zatímco o křeslo amerického prezidenta se může ucházet jen ten, kdo se narodil v Americe, v Česku, jak už to vypadá, to může zase jen osoba, která celý svůj život žila „u nás“. Ve Spojených státech rozhoduje původ (narodil se v Americe, případně Američanům, kteří se zase narodili Američanům, atd.), v Česku vítězí věrnost rodné hroudě.
Americká věrnostní tradice, která předurčuje člověka k možnosti stát se prezidentem, vychází z dědictví otců. Není ani tak důležité, jestli člověk dělal kariéru v Texasu, Alabamě, Iowě nebo v Paříži, Londýně, v Barmě či v Austrálii nebo Africe, podstatné je, že malému Američánkovi, který mezitím vyrostl, zůstaly v krvi a v hlavě ideje, s nimiž tento národ vznikal a vyrůstal. Vlast, pravda, je především můj dům, na nějž nesmí nikdo sáhnout, a širší komunita kolem něj, ale správný Američan, předurčený k prezidentství, ví, že Ameriku lze budovat všude na světě. Amerika je myšlenka, nikoli pouze půda a jiné materiální statky.
Masarykovská tradice první republiky se pokoušela tento motiv přetransformovat i do československých poměrů. Ale příliš to nešlo. V místních souvislostech vítězilo jiné pojetí, které mnohem víc než na ideu dávalo důraz na místo a zapouštění kořenů. Kořeny, které nelze vytrhnout a běhat s nimi po světě, to je to, co člověka spojuje s vlastí. Vlasti se musíte fyzicky dotýkat, jinak neexistuje. První české emigrantské vlny, které mířily do Ameriky, ještě chápaly, že vlast je spíše kulturní idea, a proto je udržovaly. Později to už tak samozřejmé nebylo, ale v oněch dávných dobách ti, kdož se ze světa vraceli domů, slyšeli věty – „tys tu nežil, nevíš, o co tu jde, už máš kořeny jinde“.
Vlast není v českém pojetí Vaterland, Fatherland, země otců a hodnot, které se po nich dědí a které nemusejí být bezprostředně fixovány na území, i když v nacistickém pojetí se tento pohled poněkud změnil. Vlast je v Česku něco jako německé Heimat (prosím, opět bez konotací, které má toto slovo ve vývoji nacistické mytologie), domovina, „místo, na kterém jsme doma, místo narození, místo bydliště“, jak vysvětluje autoritativní Wahring, německý výkladový slovník. Antiemigrantské výpady, které plní předvolební prezidentské diskuse, s tímto slovem nepřímo pracují. Prezidentem v tomto pojetí může být jen ten, kdo je tu takříkajíc „heim“, je tu doma v tom nejširším smyslu slova. Je to všechno, co je nám na našem místě vlastní. Velmi to připomíná řecké oikos či oikúmené, vyjadřující hospodářství či domácnost, těsně provázanou přímými osobními vztahy.
Bývalý prezident Václav Havel se před jedenácti lety v Bonnu pokusil význam slova Heimat poněkud rozšířit a k nelibosti lingvistů, kteří mu tehdy řádně vyčinili, sáhl do oblasti jazykovědy, poučen zřejmě frivolní etymologickou prací Martina Heideggera. „Heimat pochází z pragermánského slova haima, které označovalo nejen svět nám blízký, důvěrné známý, tedy některou z vrstev našeho domova, ale zároveň svět a vesmír obecně, v jejich celkovosti, tj. Univerzum. Podobně staroislandské heimspekja znamená hovořit o domovu a vlasti, ale zároveň přemýšlet o vesmíru, tedy filosofovat.“
Havel z této teze, která z odborného hlediska stojí poněkud na vodě, odvodil základní myšlenku, totiž že: „Prapůvodně slovo vlast neoznačuje žádnou uzavřenou strukturu, ale naopak strukturu otevírající.“ Výlet do doby, kdy ještě prezidentské projevy byly zajímavé, což platí pro první i pro druhou hlavu novodobého českého státu, byl přínosný v rozšíření hranice domova, což je právě dnes velmi aktuální. I Václav Klaus ostatně připouští, že všechny země světa jsou stále častěji ovlivňovány faktory, které nelze z domova uřídit, ať jsou to ekonomické výkyvy anebo plány nadnárodních společností, mezi něž lze zařadit i kolosy, jakými jsou OSN, Světová banka nebo Klausova oblíbená Evropská unie.
Domovina, Heim, sice zůstává tam, kde vždycky byla, ale k dobrému životu zde je stále častěji potřeba i zručnost na místech, kde ještě kdysi dávno bylo děsivě nebezpečno, unheimlich. Na rozšiřování oblasti, která je Heim, stojí celý proces globalizace, ale i dospívání, učení nebo třeba kolonizace a integrace. Bylo by výhodnější, kdyby prezident republiky byl v takovémto světě spíše příznivcem havlovské interepretace domova nežli zastáncem tradice, že kdo zůstane doma, nespálí se a nakonec umírá spokojený.
Tím není vůbec řečeno, že vztah k rodné hroudě není a nebude důležitý. Ale vlastí, k nimž se prezident musí vztahovat, začíná být přece jenom trochu víc. Svět, domovina a vlast jako velká idea mířící do budoucna. I uctivě vyzdvihovaný Masaryk přece viděl Československo hlavně z Evropy, ne-li přímo z Ameriky.
Autor je vedoucí kulturní rubriky v Hospodářských novinách.