„Bylo to opravdu krásných jedenáct let. Necháváme po nich zemi v mnohem lepším stavu, než když jsme sem přišli,“ svěřila se baronka Thatcherová při odchodu z Downing Street číslo 10. Železná lady, jak se slavné britské političce říkalo, neskrývala slzy dojetí, protože podobně jako televizní komentátoři, kteří si slz pochopitelně všimli a empaticky je přijali, moc dobře pochopila, že mýtus o dobrém a schopném politikovi je třeba vytvářet ihned, dřív než se jej chopí bezohledná média, různí umělci a poličtí nástupci.
Vytvořit politický mýtus, to je jediná obrana proti skutečnému odcházení z politiky. Politik, který se stane postavou mytického vyprávění, už nikdy z politické říše nezmizí. Zůstává tu jako všudypřítomný stín, jehož velikost roste podle toho, jak neschopní či sugestibilní jsou ti, kteří přicházejí po něm.
Mezi takové postavy v Česku dlouho patřil T. G. Masaryk (avšak kdo si dnes, kromě povinných úliteb zakladateli státu, na pana profesora vzpomene), ale nikdy jí nebyl Beneš, ještě dlouho jí zůstane Václav Havel, jakkoli mýtus o sobě částečně demontuje tím, že dál přebývá ve schématech myšlení z doby bipolárního světa. Naopak mýtus Václava Klause se v procesu jeho myšlenkového stárnutí v názorovém ghettu Pražského hradu zvolna drolí. Jako by Klaus chtěl za každou cenu prakticky potvrdit nevyřčenou myšlenku baronky Thatcherové, kterou umělecky na divadle předvádí Havlova hra Odcházení, podle níž politický mýtus přestává být mýtem a ztrácí možnou sílu ve chvíli, kdy ten, kdo měl dávno odejít, pořád zůstává, protože si myslí, že má co dát. Mytické vyprávění se pak zákonitě překlápí v travestii a povrchní grotesku (pro pořádek budiž dodáno, že i Margaret Thatcherová se dostala na samu hranu této možnosti).
Není vyloučeno, že za záchranu Železné lady ve prospěch vzniku silného politického mýtu může specifická ostrovní citlivost a zkušenost čtení Shakespeara. Taková mytická postava se totiž ze všeho nejvíc podobá duchu otce z Shakespearova Hamleta: je to někdo, kdo mluví, ale s nímž my přímo mluvit nemůžeme; je to také někdo, kdo kromě slov nejedná, nemůže tedy udělat něco za nás. Největší dilema Hamletovo tak nespočívá v tom, zda „být, či nebýt“, není to dilema existenciální. Otázka stojí jinak, a to: zda „jednat, či nejednat“ v intencích ducha otce, přesněji řečeno, jak jednat, posloucháme-li, jsme-li vůbec schopni dostatečně slyšet to, co duch otce říká. Jde o dilema praktické, a tedy etické a morální. Jacques Derrida se v knize Marxova strašidla věnuje této zvláštní bytosti, která právě proto, že je a zároveň není, neboť je mezi, meta, přináší zvláštní dějinnou naléhavost, s níž jsme nuceni se vyrovnávat, ať už hovoříme s duchem Valéryho, Rimbauda nebo Václava Černého. Odtud také – s tradičními nástroji neuchopitelného meta – vychází skutečná moc a vliv politického mýtu.
Duch Železné lady nejprve působil jako hypnotizér. Konzervativní Hamleti mimeticky odečítali každý náznak a pohyb mytické postavy, aby se podle toho zařídili v praktické politice. Byl to pokus o reinkarnaci ducha skrze maximální vnitřní identifikaci konzervativních politiků s úspěšným modelem. Pocit absence vůdce byl obrovský, a tak se opuštěné děti v hlubokém zoufalství rozhodly nabídnout samy sebe k vytvoření nekonečné řady malých homunkulů, kteří měli prázdnotu alespoň částečně zaplnit.
Marnost tohoto počínání nejlépe odrážel dunivý zvuk frází, jež konzervativní umělí lidé šířili a které spolehlivě odpuzovaly dokonce i tradiční voliče.Teprve potom – kdo byl oním Horatiem toryů, kdo našel způsob, jak mluvit s duchem otce (v tomto případě spíše matky, do tradiční freudovské struktury patří přece i humor), zůstává malým tajemstvím – se něco změnilo. Duch byl ponechán svému „mezi-bytí“ a novodobí Hamleti konečně pochopili, že duch nemluví kvůli tomu, aby byl opakován a napodobován, nýbrž proto, aby svědčil (o světě a pravidlech politiky) a tímto svědectvím přiměl své pokračovatele ke svobodnému činu. A tak se také – po klopýtavé a vcelku dlouhé cestě – opravdu stalo.
Příběh o duchu Železné lady a britských konzervativcích je výjimečný obsazením rolí i kulturním kontextem. Strukturou nicméně naplňuje představu jakéhosi obecnějšího rámce, který by se dal použít i při obtížné práci s českými politickými mýty. Je ho, alespoň provizorně, třeba. Ať už je oním mýtem Václav Havel nebo nyní mnohem aktuálnější a vážnější případ Václav Klaus, stále se dá pochybovat, že se čeští političtí Hamleti dostali dál než k metodě nápodoby či k mihotavým odleskům na duchově přilbě.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.