Ledgerův paradox

Vedle estetické kality a dobře vedené reklamní kampaně patří dnes k faktorům, jež nejúčinněji zhodnocují umělecké dílo, smrt. V případě filmu tedy úmrtí jednoho z ústředních tvůrců. Snímku Temný rytíř, jehož ocenění si na rozdíl od většiny předchozích komiksových adaptací vyžádá dlouhodobější časovou perspektivu i pečlivější vřazování do spektra společenských věd, se takového mortálního přesahu dostalo s (patrně) nechtěným odchodem herce Heatha Ledgera z tohoto světa. Ačkoli sériově produkující pás amerického filmového průmyslu již léta bezproblémově pracuje s principem zaměnitelnosti charakterové reprezentace, mnohými médii sugerovaný fakt nenahraditelnosti výkonu (údajně dovedeného až v určité splynutí) australského herce zavdává příčiny k úvahám o identitě filmových postav i člověka obecně.

Snad nejznámější příklad nesmrtelnosti modelu filmové postavy zastupuje v historii filmu série o Jamesu Bondovi. Přestože se v roli nezničitelného agenta vystřídalo již šest herců, reprezentujících s odlišnou mírou uspokojení společenskou představu o hrdinovi zachraňujícím světový řád, jeho transpersonalizace jsou většinou obecně přijímány s ohledem na deklarovanou vazbu k mezinárodněpolitické situaci, u Fleminga vymezené souřadnicemi studené války. Bondovu výrazně dobovou determinaci, která způsobila tvůrcům série po pádu železné opony nemalé problémy, do jisté míry postrádají postavy určované jiným mytologickým rámcem – v případě americké kultury podmíněném potřebou vzorových osobností, kt eré by doplňovaly z časové perspektivy chudší panteon národních hrdinů. Ačkoli se do příběhů komiksových (super)hrdinů v určitých dějinných momentech promítají podstatné historické události (nejzřetelněji v období druhé světové války, kdy ve jménu boje proti nacismu narukovali do služby nejen komiksoví superhrdinové, ale třeba i galerie animovaných postav z dílny Walta Disneyho), jako neutrální můžeme označit (částečně ahistorický) prostor (velko)města, ve kterém zastánci bezbranných a slabých svými činy zpřítomňují ideu americké demokracie.

Komu patří Batmanova tvář?

Sérii o Batmanovi, která ve své komiksové podobě patří mezi nejdéle vycházející v USA i na světě vůbec, můžeme považovat za jeden z věrných referenčních rámců amerických hodnot. Na mysli máme jedince, který ve zkaženém mikrokosmu jménem Gotham bojuje za zájmy slušných občanů a demokraticko-liberální řád; tomuto nutkání přitom obětuje jak své rozsáhlé bohatství, tak i (fyzické, ale hlavě psychické) zdraví, protože nedisponuje nadpřirozenými schopnostmi jako někteří z jeho souputníků. Z obrácené perspektivy musíme vnímat, že Batman nejen vykonává spravedlnost na vlastní pěst (za což je do jisté míry po právu stíhán oficiálními složkami zajišťujícími pořádek), ale navíc je neustále svým jednáním uvrháván do hloubek pochybností a z nich plynoucího osamění. (Dopustíme-li se pořádné hyperboly: v současnosti téměř každý americký prezident – George W. Bush více – se v prostoru mezinárodní politiky do jisté míry považuje za takového temného rytíře; o nějakém pocitu znejistění takřka ale nemůžeme mluvit.)

Navzdory jasně deklarované lidské podstatě Batmana usnadňuje rozdvojená identita takzvaných (super)hrdinů přenášení mytologického vzorce z jednoho filmového ztvárnitele na druhého. Vnímáme-li jeho spasitelskou reprezentaci jako bezpříznakovou, je vlastně jedno, kdo se do pláštěnky a masky navleče. Důležitá je jejich funkční charakteristika. V předešlých filmech o Temném rytíři byla tato skutečnost ještě umocněna spíše uzavřenou povahou fikčních světů, jejichž základní funkcí bylo poskytovat abstraktní kulisu obecně vnímaného střetání dobra a zla, s patřičným spektakulárním nádechem.

Zjevný přínos režiséra Christophera Nolana (který nesmíme vnímat jako ojedinělý zjev, ale projev šířeji manifestovaných tendencí) spočívá v zřetelném zvážnění celkového profilu filmu: nejen na úrovni snímání a mizanscény, ale i co se závažnosti sdělení uměleckého díla týče. A pokud je některými kritiky Heath Ledger vynášen takřka do nebes (přes zjevnou ironii, netvrdím, že neprávem), děje se tak většinou bez potřebného zhodnocení charakteru postavy Jokera a jejího postavení v soustavě Temného rytíře. Výborné herecké výkony nezbytně předpokládají podnětný tvůrčí materiál; v případě antagonistické postavy je důležitý její status ve vztahu k protagonistovi. I bez hlubších analýz můžeme prohlásit, že jedním z určujících rysů, jež dotvářejí (předpokládanou) výlučnost Batmanova šestého filmového pokračování, je takřka úplné zrovnoprávnění obou střetajících se aktérů. Několikrát je ve snímku naznačeno (či přímo Jokerem vysloveno), že Batman a Joker tvoří vzájemně se doplňující (potřebující se) protiklady, jež nemůžou být rozrušeny absolutním vítězstvím superhrdiny, už jen s přihlédnutím k dramatickému (a sekvenčnímu) potenciálu.

Dvojí život filmových herců

Bohužel pro tvůrce zasáhl do jejich autorského záměru nelítostně osud, s fatální nezastavitelností, dovádějící v kauzální řadě snímek ke kasovním úspěchům, ale i k zkultovnění představitele hlavní záporné postavy. V paradoxní rovině zde máme více než živoucí postavu, jejíž oživovatel a vlastně tvůrce už ji ale není schopen naplnit. Do konfliktu se tak dostávají dvě mytologické soustavy: příběhy, jež stvrzují světový řád a jsou plné univerzálně koncipovaných hrdinů, kteří stále ještě vyzařují více než vlastní individualitu ideologické konstrukty, a od konkrétna k univerzálnu směřující adorace postmoderních (hereckých, sportovních, muzikantských atd.) hrdinů, jejichž kanonizace je dost často uzavřena až ztrátou hrdinovy existence.

Navzdory vědomí manipulativní moci tvůrců americké kinematografie postavili bratři Nolanové a především Heath Ledger moderní filmovou mýtománii před takřka neřešitelnou otázku identity. Buď bude australský herec ve své roli (k čemuž její hodnota přímo vybízí) nahrazen, dá se říci, imitátorem, anebo se bude hledat pro Batmana v rozlehlém světě komiksové produkce stejně podnětný soupeř. Dá se předpokládat, že obojí vyvolá u části publika (a především fanouškovské obce) odmítavou reakci, nemluvě o tom, že bude muset dojít k novému uspořádání fikčního světa, který byl v těchto souvislostech utvářen v průběhu obou nolanovských ztvárnění. Heath Ledger možná v poslední době svou identitu ztrácí pod nánosem diváckých výkladů, plynoucích z rozrůstajících se kultů, ale jím ztvárněná postava vystupuje z řady jednoduše recyklovatelných filmových charakterů. Ledgerův paradox.

Autor pracuje v Pedagogickém nakladatelství.