Znáte to: spěcháte do práce, v kapse poslední kilo na oběd a vtom vás začne nahánět poďobaná skautka se žlutou slaměnkou. Zastoupí vám cestu, podívá se zhluboka do očí a svým nevinným, leč nesmlouvavým hláskem se ptá: „Nechtěl byste přispět na děti s rakovinou?“ Do portfolia možných odpovědí, jak z této situace vybruslit, lze přidat ještě jednu: „Až po smrti.“
Fenomén dobročinných darů ze závěti není v Česku zatím příliš rozšířený ani známý. Není však ani nový. Nadaci „Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových“ založil Josef Hlávka ve své závěti již 25. ledna 1904. V závěti Hlávka nadaci odkázal veškerý svůj movitý i nemovitý majetek, který měl v tehdejší měně hodnotu 4 655 282 korun, 20 haléřů. V přepočtu na dnešní ceny se odhady pohybují mezi půl až dvěma miliardami korun.
Také Václav Havel odkázal svou venkovskou chalupu na Hrádečku a vilu ve Střešovicích Nadaci Václava a Olgy Havlových, které navíc věnoval podstatnou část peněz z prodeje Lucerny.
Každý jednou umře
Dary ze závěti vycházejí z jednoduché premisy, kterou tak pregnantně vystihl Jára Cimrman slovy: „Je zakázáno cokoli s sebou brát do hrobu.“ Každý zkrátka ví, že jednou umře a něco po něm zbude. Češi jako by si však tento prostý fakt nechtěli připustit. Nebo na něj přinejmenším nechtějí myslet. V USA, Velké Británii a Kanadě sepisuje závěť zhruba 87 % obyvatel. Ve Francii, Itálii a Španělsku se jejich počet pohybuje mezi pouhými pěti až sedmi procenty. Údaje pro Českou republiku úplně chybějí. Český statistický úřad se touto tematikou vůbec nezabývá.
Sledovat, co se děje s majetkem zemřelých, je přitom velmi zajímavé. Například ve Velké Británii se díky fondům zřízeným odkazem v závěti stalo librovými milionáři osm psů, tři kočky a jeden papoušek. Jistý Brit také nedávno odkázal místnímu úřadu citron s následujícím vzkazem: „Ždímali jste mě celý život, tady máte…“, načež své peníze odkázal místní neziskové organizaci. Warren Buffet zase odkázal ve své závěti 37 miliard liber nadaci Billa a Melindy Gatesových se slovy: „Dětem by měl člověk nechat dost, aby mohly dělat cokoliv, ale ne dost, aby mohly nedělat nic.“
Určitá nechuť zanechat svou pozůstalost na pospas státu je jedním z častých motivů, proč lidé sepisují závěť. Průzkumy z Velké Británie ukazují, že přes 90 % lidí, kteří vědí o možnosti odkázat svůj majetek na dobročinné účely, si nepřeje, aby po nich dědil stát. A ten český je v tomto ohledu velmi čiperný. Nečeká jen na to, co mu náhodou spadne do klína, ale aktivně se snaží. Zřídil za tímto účelem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který dokonce napadá některé závěti s cílem shrábnout pozůstalost pro sebe. V roce 2006 na prodeji majetku lidí zesnulých bez dědiců a bez závěti získal přes 140 milionů korun. Jednalo se o zhruba 2 % všech zemřelých. Majetku, který stát tímto způsobem získá, navíc rok od roku přibývá. Nejvíc zatím stát získal, když byl majetek zemřelé osoby po tři roky trvajícím dědickém řízení oceněn na více než 35,2 milionu korun. Státu připadly rozsáhlé nemovitosti, zemědělské usedlosti i s pozemky a cenné papíry.
Malý dar a hodně dobrého
Téma dobročinných darů ze závěti v České republice teprve nedávno seriózně otevřela Asociace komunitních nadací ČR. Ve spolupráci s nezávislým think tankem pro neziskový sektor Nett vydala obsáhlý sborník, který se věnuje právním i společenským aspektům posmrtných darů a obsahuje příklady z Polska, Slovenska či Kanady.
Shromážděné zkušenosti vypovídají o tom, že potenciální dárci se ve všech známých případech zaobírají myšlenkou odkazu ze závěti zaživa. Určitou část své pozůstalosti věnují nejčastěji organizaci, se kterou spolupracovali, vědí, čím se zabývá, a dobře ji znají. Jinými slovy, chtějí mít nad svými penězi kontrolu i po své smrti a klíčovou roli zde hraje důvěra.
Peníze či nemovitý majetek je samozřejmě možné odkázat libovolné organizaci. Dárci přitom obvykle v testamentu přesně definují, za jakým účelem mají být darované prostředky vynaloženy. Kvůli legislativní úpravě v České republice jde sice o závazek čistě morální, protože naše zákony neumožňují podmínit dědictví jakoukoliv podmínkou co do jeho využití. Přesto má bezesporu svou váhu. Přesné určení využití se také dá pojistit například zřízením dárcovského fondu u vybrané nadace s tím, že do tohoto fondu pak odkaz v závěti putuje. To je v zahraničí jeden z nejběžnějších způsobů. Mimo jiné také proto, že komunitní nadace prostředky neutratí a na dobročinné účely pravidelně uvolňují pouze úroky, které rostou spolu s tím, jak se ve fondu hromadí majetek. Je to způsob, jak lze i s malým darem udělat hodně dobrého. A navíc si tak dárce zajistí památku navždy. Například komunitní nadace Silicon Valley za 20 let tímhle způsobem rozmnožila své jmění z 19 milionů dolarů na miliardu a v grantech dnes rozděluje milion dolarů týdně. Komunitní nadace z Milwaukee zase milionový dar v závěti z roku 1984 rozmnožila tak, že ve fondu dnes leží 24 milionů dolarů a dalších bezmála 10 milionů už se za těch pětadvacet let rozdělilo v grantech.
Podobným způsobem zanechal lidstvu svůj odkaz vynálezce dynamitu Alfred Nobel, jenž ve své závěti napsal: Můj zbylý majetek nechť je investován do bezpečných dluhopisů. Takto vytvořený fond bude vynášet každoročně úrokový výnos, který nechť je ve formě cen rozdělován osobám, které v předešlém roce nejvíce přispěly k prospěchu lidstva.
Rozvíření vod kolem zatím v Česku nepopulárních darů ze závěti přineslo první ovoce i Komunitní nadaci Euroregionu Labe. Spoluautor sborníku „Závěti ve prospěch komunitních nadací“ Josef Štogr přímo na konferenci věnované tomuto tématu sepsal svou poslední vůli, v níž nadaci odkázal „to nejcennější“, co má – svůj motocykl Royal Enfield. Na svém Enfieldu se může dál bezstarostně prohánět a navíc si tak trochu pojistil dlouhověkost. Průzkumy totiž ukazují, že lidé, kteří v poslední vůli odkážou část svého majetku na dobročinnost, žijí v průměru o 9 let déle než ti, kteří tak neučiní.
Autoři jsou spolupracovníci redakce.