Mračna se stahují nad profesionálními pisálky – a to především nad těmi, kteří dělají pro zpravodajská média. Příčina? Shodou okolností se v tuto chvíli setkávají dva na sobě nezávislé trendy, které někde již vedou a prakticky všude zajisté povedou k tomu, že kluci a holky mediální se budou klepat, aby to nebyli právě oni, kdo dostane padáka.
První z těch trendů souvisí s digitalizací produkce mediálních obsahů – a s tím, čemu se říká mediální konvergence. Počítač jako novinářův univerzální pracovní nástroj se během posledních patnácti či dvaceti let ukázal být div že ne zázrakem: z chytrého psacího a sazečského stroje se postupně proměnil v naprosto univerzální metamédium, které zajišťuje vše od komunikace přes editaci grafiky, fotografií, zvuku a obrazu až po získávání informací. Je to tak banální a samozřejmé, že je vlastně málem nepředstavitelné, jak že jsme to dělali předtím... Kde je háček, na kterém budou novináři viset?
Háček je v tom, že provozovatelé médií v posledních pár letech začínají od svých pracovníků požadovat nikoli schopnost specializovat se, ale naopak fungovat v terénu jako univerzální informační sběrač a chrlič: tak jako konvergují mediální technologie, konvergují i pracovní funkce. Ideálem se stává novinář, který událost natáčí i fotografuje, pokryje textově, materiály postříhá a zedituje – a ještě z terénu natlačí přímo do publikačního systému svého média... Přičemž tak pochopitelně učiní levněji než vícehlavý štáb – anebo jen dvojice tvořená redaktorem a fotografem. A nad redakcemi se tak začíná vznášet strašák nadbytečnosti.
Onen strašák pak nabývá oblřímí velikosti kvůli druhému trendu, který – nijak překvapivě – souvisí s aktuálně bublající recesí. Zahraniční média ohlašují poměrně zřetelné propady tržeb z inzerce, média domácí na tom v období ekonomického neveselí nebudou jinak. Důsledkem je a bude snaha zeštíhlit redakce a zefektivnit redakční práci – přičemž zeštíhlení redakcí je, jak už to tak bývá, ztělesněno obálkami s výpověďmi. Bude-li špatně, na místě zůstanou jen ti, kdo jsou nezbytní.
Je to – z pohledu novinářů – zlovolný mix. Digitální požehnání, které v časech hojnosti nestrašilo ani omylem, se v kombinaci s ekonomickými obtížemi stává velmi slušně práskajícím bičem. A to i pro ty, kdo budou mít kliku a zůstanou. Ideál superproduktivního a veleuniverzálního nadnovináře je čímsi, co bych, přiznávám, v údernické praxi naplňovat opravdu nechtěl.