Soutěž ve splácení dluhů

Pod titulkem „Ponurá Katyň splácí polský dluh minulosti“ psalo Aktuálně.cz (Irena Hejdová) o filmu Katyň Andrzeje Wajdy. Následovala slova v podobném duchu: „Češi pořád čekají na svůj film o mnichovské dohodě nebo o vypálení Lidic... Poláci nás v ohledávání traumatických míst předběhli.“ Novinky.cz (Zbyněk Vlasák) psaly o filmu pod titulkem „Katyň: historický dluh je vyrovnán“. Takových dluhů je ve sdělovacích prostředcích plno. Ale je to tak? Jaký dluh? Vůči komu? Lze splatit mrtvým a zavražděným nějaký dluh filmem? Nebo máme na mysli dluh vůči sobě, vůči vlastní neznalosti? Skutečně Češi čekají na film o mnichovské dohodě nebo o Lidicích? Kteří Češi? A bude případnými budoucími filmy odčiněn nějaký dluh, když se třeba nepodaří tak, jako se Wajdovi podařil jeho poslední film? Nabízí se ovšem i otázka, zda byl vyhlášen nějaký závod mezi Čechy a Poláky v ohledávání traumatických míst. I tyto fráze někdy nějak něco znamenaly. Ale dnes už patří do pokleslé veřejné mluvy naší doby. Jistě je něco na tvrzení, že dějiny, které nepoznáme, budeme nuceni opakovat, můžeme si však být jisti, že většina těch, kteří nás o tom přesvědčují, jsou prostě povrchní a stejně jim jde spíš o to, abychom přijali jejich výklad dějin. Podobně můžeme téměř okamžitě nechat dalšího čtení, narazíme-li na názor, podle kterého bude dobře, až dorostou a důležitá místa zaujmou lidé nezkažení totalitarismem. Víra v nezkaženou mládež je stejně podezřelá jako víra v mládež zkaženou; nebo jako víra v moudrost stáří, ale ta myslím vyšla z módy nejpozději někdy v šedesátých letech. Dočteme-li se někde, že společnost potřebuje katarzi, očištění, pokání, po němž teprve může následovat odpuštění, není slušné ptát se, jak má taková věc vypadat: kdo se má kát před kým, kdo rozhodne, zda kajícník už je zralý k odpuštění. Ale není v tom nic nového. Skoro jistě byli za první republiky novináři, kteří psali, že filmem o Jánošíkovi byl splacen dluh vůči Jánošíkovi, filmem o československých legiích dluh legiím. Nejhorší na těch frázích je, že – na nich něco je. Tak jako nebyla před osmdesáti lety úplná nepravda, že se musíme odrakouštit nebo že musíme odčinit Bílou horu. Tím, jak se ony pravdy mění ve fráze, jsou však mrtví, ale i všechny křivdy, velké činy, tragédie i radosti pohřbíváni ještě hlouběji.