V Mordoru je veselo

Ať nikdo neočekává klasický dokument, který by s ambicí být objektivní popisoval historii a současné dění uvnitř masivní rapové subkultury. Kdo se těší na blyštivý hyperreálný sen, v němž na kameru útočí mohutní chlapi s obřím egem a předvádějí odznaky své moci či svého společenského úspěchu, ten půjde z kina silně rozčarován. Žádné překrásné ženy v plavkách u bazénu, na něž se bolí dívat, žádný lesk diamantů a limuzín, žádná hypnóza energickou hudbou, žádná mytická smyčka složená z těchto objektů, jak ji známe z amerických klipů a jejich klonů.

Dokument Česká RAPublika autorské dvojice Pavel Abrahám a Tomáš Bojar netěží ze silného emocionálního náboje tohoto kulturního a módního fenoménu. Namísto toho zaostřil na rapování v češtině a nechal se vést tím, co se v rýmech ústřední trojice ve složení Orion (PSH), James Cole a Hugo Toxxx (oba SuperCrooo) ukazuje. Dění filmu se neodehrává uvnitř subkulturního teritoria, nýbrž na jeho hranicích, v setkáních se zástupci vnějšího světa (lingvistka, úřednice, učitelka, lingvistický spolek Slovo a hlas, náhodní chodci), kde jsou obě strany stejně znejistělé, neboť uznání platící v jejich společenském segmentu zde svou platnost ztrácí. Abrahám vysílá své postavy do konfrontací s cizími lidmi a čeká, co se stane. Scénář obsahuje pouze výchozí situace, zbytek filmového času musela unést improvizace. Protihráči raperů o nich měli jisté předběžné znalosti, co se ale bude dít během akce, věděli všichni jen v matných obrysech nebo vůbec. Jednotlivé scény jsou pasti nastražené na náhody a právě v těchto spontánních interakcích spočívá zvláštní dokumentárnost filmu.

Poťouchlý i vytříbený

Abrahámův přístup je napjatý mezi dvěma póly. Jedním je skrytý distancovaný chlad, s nímž manipuluje s reprezentanty společenských typů a rolí a s kterým konstruuje vytříbenou grafickou, obrazovou a filmovou formu. Druhý tvoří jakási poťouchlá lidumilnost scén, která ve formanovském duchu nachází lidství v přirozené grotesknosti lidí a situací. Postavy filmu jsou sice reprezentanty institucí a kulturních a akademických kruhů, jenomže jejich osobitost a odvaha, s níž se účastnily tak nejistého podniku, tyto role rozpouští. Z výchozího aranžmá scén je patrné přání, aby aktéři sami překročili hranice svého omezeného životního pole a propast odcizení, která je odděluje jak ve filmu, tak v každodennosti.

Scény neústí do sbratření, nýbrž do propojení na základě prosté lidskosti. Vetřelci jednoho druhu jsou vměstnáni do scén s vetřelci jiného druhu a za doprovodu rozpaků, posměšků, nedorozumění a dobré vůle se poznávají. Ale pouze v sekvenci souboje hudeb, kde proti sobě stojí 3 DJs a České trio, se jedná o skutečný antagonismus, neboť se tu nepotkávají pouze dvě skupiny s odlišným hudebním vkusem, nýbrž dvě diametrálně odlišné podoby lidství. Nespoutaná divokost, tělesnost a rytmus versus melodie a hluboká, leč zčásti anachronická, muzeální a navenek strojená niternost. Dva monology nakonec propojí malá jiskra, drobná vtipná poznámka, která uvolní cestu ke společné hudební improvizaci. Není náhodou, že k dialogu zde i v jiných sekvencích dochází v médiu hudby. Stín nedůvěry ovšem úplně nemizí.

Napětí výchozích situací uvolňují často sprostá slova. Když profesorka lingvistiky vyslovuje od kantorského pultíku zcela v duchu své profese výrazy jako prdel či zmrd, jsme svědky vždy komického setkání vysokého s nízkým. Zatímco podmanivá moc hudby je po celou dobu držena přísně na uzdě, kolotoč legračních vulgarit v jeden moment přebírá vládu nad filmem a do sálu přitom proudí čirá rozpustilost. Sprosťárny jsou vysoce účinné, nikoliv samoúčelné. Z hlediska rapu, který je filmem odhalen jako autentická výpověď a pozoruhodné médium reflexe, znamenají, že upřímný člověk, který žije v této zemi, zkrátka nemůže sprostě nemluvit.

Vysoce účinné sprosťárny

Bylo by unáhlené i nepřiměřené přistupovat vůči těmto vulgaritám v textech i filmu s pohoršením či despektem. Jsou totiž součástí jazykové hry, která je stejně tak primitivní jako rafinovaná. Nyní se zdá, že je u konce s dechem, ale díky této hře vykazoval hip hop pozoruhodnou rezistenci vůči rozleptávajícímu vlivu konzumerismu, jenž dřív nebo později pohltí všechny styly. Ne stojí v opozici, nýbrž integruje spotřební svět částečně do sebe. Co mu pomáhá neztratit zcela svou identitu, je svébytnost původní černošské kultury, jejíž vibrace stále ještě slabě rezonují i dnes, a – síla slova. Trik spočívá v efektu poetizujícího pojmenování věcí, které nás nejenom odpoutává od fyzického okolí, nýbrž sugeruje dojem, jako bychom se nad ním vznášeli. Tento pohyb vzhůru je ve stejné míře způsobován rytmem hudby. Rap uděluje věcem koncept, v němž raper a jeho svět získávají potvrzení a krytí.

V polohách, kde se dělá koncept z těch nejnicotnějších věcí, je rap nejvtipnější a navozuje stav směšné prázdnoty a existenciální beztíže.

Nejradikálnější muži ve hře jsou SuperCrooo, kteří ve svých textech slepují z fragmentárních obrázků tuzemské společnosti a popkultury temný postapokalyptický komiks. Hnus je v jejich vizích překonáván dovedením do extrému bez jakékoli explicitní známky toho, jak o obecné situaci sami autoři smýšlejí. Když se po projekci filmu na festivalu dokumentů v Jihlavě diváci dezorientovaní zjevením jménem SuperCrooo ptali, zda jim jde pouze o peníze, a činili výtky, že rapeři pranýřují konzum a přitom vězí v komerci, prokázali tím absenci nadhledu a naprosté nepochopení pro hru. V rýmech „Chci víc Bushů, víc Grossů, víc válek, je jich málo, chci vidět válčit celej svět“ totiž v prvé řadě vůbec nejde o osobní výpověď.

Nejednoznačný a neuchopitelný je i celý dokument. RAPublika má mnoho vrstev. Svrchní vrstva komedie a svižný pohyb zakrývají spodnější vrstvy významů, jako je atomizace vztahů i jazyka, propast mezi generacemi, lingvistická reflexe obecné situace, práce se znaky a znakovostí. A ve středu labyrintu se nachází referenční bod celého filmu, skryté srdce temnoty, Česká republika.

Autor studuje filosofii na FF UK v Praze.