Auto*Mat je název známé občanské iniciativy, jejíž raison d’être je vytlačit v Praze automobilismus prostšími formami dopravy, jako je kolo a chůze. Stejnojmenný dokument Martina Marečka sleduje příběh této iniciativy a jeho vtipné peripetie hrají šachy s protihráči – policií a magistrátem.
Svým třetím celovečerním dokumentem pokračuje Martin Mareček v linii filmového aktivismu, který je pro něj nutným předpokladem tvorby. Na rozdíl od předchozích filmů Hry prachu (2001) a Zdroj (2005), věnovaných globálnějším tématům, je tentokrát věc veřejná, již snímek jemně protežuje, věcí blízkou, bezprostředně se dotýkající každého Pražana, potažmo obyvatele větších měst. Občanská iniciativa Auto*Mat by si přála, aby se magistrát zasadil o vytlačení dopravy z centra měst, rozšíření pěších zón a o vybudování sítě cyklostezek. Na pozadí sporů o korza a cyklostezky se profilují dvě diametrálně odlišné představy o tom, jaký má být život ve městě.
Pohled zadku, co se veze
Splnění návrhů lidí z Auto*Matu by automaticky přineslo zpestření života ve městě, zlepšení atmosféry a oživení veřejných prostranství, jejichž přeplněnost a tep dělají město městem. Ačkoli se situace spontánně mění k lepšímu, charakter Prahy dosud vystihují spíše tituly Burtonova filmu Ospalá díra či Ajvazova románu Prázdné ulice. Na tomto stavu se kromě uzavřenosti Čechů do svého soukromí podepisuje také přebujelý automobilismus, což je vlastně jen jiná podoba téhož. Vnitřně příbuzná zahleděnost do vlastní kuchyně, pohodlnost, apatie, nízké občanské vědomí a nepotřeba kultury vytvářejí dohromady ideální rejdiště pro megalomanské projekty technokratů. Ano, Mirek Topolánek má pravdu, když ve filmu říká, že pohyb je život. Ale pokud je pouze automatický, je v tom něco zkaženého. Není divu, že je automobilismus vůči škodlivosti nadměrného provozu a nehmatatelným nárokům urbanismu slepý, vždyť jde o pohled vezoucího se zadku.
Natočit film nestačí
Prodemokratický a občanský étos Marečkovy práce přináší, jako každá angažovaná tvorba, hodně úskalí. Však víme! Případů prostupování umění a propagandy známe dost; dodat umělecky hodnotný obal jakémukoli obsahu – žádný problém. V cizorodosti díla a politického postoje spočívá hlavní potíž: do organismu bezúčelného díla vniká vetřelec, jehož účelům se dílo musí podřídit. Nemusí tomu tak být vždy, nicméně se riskuje propad kvality. Způsob, jakým se Mareček s těmito obtížemi v Auto*Matu vypořádal, z něj činí vyzrálý film. Cenou, jež se obecně v umění za aktivismus platí, je především doslovnost a omezení mnohoznačnosti. Předávané sdělení musí být jasné, má-li mít vliv na myšlení a chování lidí. V Marečkových filmech proti sobě vždy vystupují dvě strany, občané hájící svá domnělá práva proti establishmentu. Ačkoli tato konfrontace není nikdy pojednávaná jako boj dobra se zlem, víme, které straně patří režisérovy sympatie. Aktivismus je přiznaným hybatelem celého filmu. Pro podobné téma příznačný levicový sebesžíravý sarkasmus však zachraňuje jak Marečkova umírněná povaha, jeho klid a jemná ironie, tak vysoká citlivost uplatněná při výstavbě filmu. Ta se vedle chytrého a hravého střihu a pečlivě vybrané hudby projevuje v poetičnosti („poeticky“ rozpité záběry, zpěv, akční lyrika či andělé), jejíž dávky sublimují politický konflikt do vyšších sfér, kam už nedoléhá hluk pouliční vřavy.
Bémovo divadlo
V hlavní roli exceluje pražský primátor Pavel Bém. Zatímco ostatní politici jsou špatní herci, kteří se ani neumějí přetvařovat a na jejich tupém čele si můžeme takřka přečíst, o co jim jde, Pavel „Ustarané čelo“ Bém povýšil komunální politiku na velkolepé divadlo. Zachycení jeho proměny z férově působícího chlapíka s progresivní vizí rozvoje města v otevřeného oponenta iniciativy, který na zasedání městského zastupitelstva s hysterickým opovržením označuje členy Auto*Matu za „kluky“ a „mládežníky“, ačkoliv se jedná o dospělé lidi, z nichž mnozí mají rodiny, patří k nejpůsobivějším momentům filmu… Mareček a jeho kameramani Vít Klusák a Jiří Málek osvědčují stejný cit pro výběr místa, kde se bude něco dít, jako měl svého času fotbalista Horst Siegl pro výběr místa v šestnáctce. Je to sice součást práce dokumentaristy, ale proč to nevyzdvihnout, je-li situací nadúroda. Policistovi, který nejdřív sebevědomě řve „seberte ho!“, po náporu argumentů zadrženého už jen jede pusa naprázdno a nakonec se stahuje do ústraní. Pořadatel mítinku ODS s vzezřením veksláka a velkými hnědými kruhy kolem očí nás s úsměvem seznamuje se svou představou zdraví, podle níž doporučuje malým dětem inhalovat zplodiny – ať si vytvoří protilátky. A samozřejmě vtipné a lehce mrazivé obrazy pekla na tunning srazu. Nade všemi však ční vrcholná scéna, v níž duchovní světí za účasti předních politiků nově postavený tunel.
Pod nadvládou automatů
Když Mareček duchovního osočí z toho, že nevidí za roh, ten odpoví: „Ale to víte, že vidím za roh. Všichni vidíme za roh.“ A má pravdu. Všichni, i vnímavý dealer aut, moudrý exšéf Škody Vratislav Kulhánek, Mareček, vy i já, máme opodstatněný pocit, že civilizace je časovaná nálož. Právě tak všichni dobře víme, že odpočítávání už nikdo z nás nezastaví, ani kdybychom se na tom všichni najednou shodli. Vůči běhu věcí, který byl započat před několika stoletími, a strojům, které nám přinášejí takový užitek, jsme bezmocní, neboť jak silnými osobnostmi bychom se museli stát, aby nám stroje jako pouhé nástroje sloužily, a nikoli naopak? Správně to říká Kulhánek, když si prohlíží propagační samolepky Auto*Matu s víceznačným heslem Jedu v tom!: „Jedeme v tom všichni.“ A s úsměvem dodává, že buď hodně, nebo málo. Nejsme tak docela bezmocní, jak ukazuje expanze iniciativy, která během pár let narostla z hrstky nadšenců v regulérní hnutí. Na utopickém záběru zabírají davy jeho sympatizantů na kolech celou půlku Nuselského mostu směrem z centra a jako by šlapaly do pedálů po cestě k malinko lepší budoucnosti, zatímco kolony aut směrem do centra se pomalu šourají do minulosti.
Právě brázdím Nuselák ve sporťáku Alfa Romeo Spider a z rádia rapuje James Cole „Jedu pět set ve tvym městě, tam kde máš jet dvě stě“. Jo, jedu v tom hodně! Jsem smířený s šílenou dobou; jsem šílený. Navzdory mému rozpoložení mě Mareček svým filmem dokázal probudit z diskotéky a nasměrovat moji pozornost zpět k vědomí vlastní odpovědnosti a mikroskopickým možnostem něco ovlivnit. Snad si vzpomenu, až budou příští komunální volby, říkám si, když do vyhledávače zadávám heslo „city bikes“.
Autor studuje filosofii na FF UK v Praze.
Auto*Mat. ČR 2009, 90 minut. Scénář, hudba, režie Martin Mareček. Premiéra 24. 9. 2009.