Mohlo by se zdát, že vážná hudba a hluková elektronika jsou naprosto neslučitelná stylová východiska. Improvizací v katedrále v Oslu však dva norští muzikanti z odlišných pólů soudobé hudby dokázali, že střetnutím hluku s duněním varhan může vzniknout velkolepá zvuková mše.
Norského hudebníka Lasse Marhauga můžeme znát z hlukového dua Jazkamer nebo ze sólových elektronických alb, jimž ve většině případů vévodí intenzivní surový zvuk, produkovaný laptopem i nejrůznějšími analogovými tónovými generátory. V loňském roce ale nahrál album, které se z jeho dosavadní tvorby vymyká netradiční majestátností. Na Grand Mutation totiž spojil svá tvůrčí východiska s norským skladatelem, improvizátorem a varhaníkem Nilsem Henrikem Asheimem. Jejich společná improvizace byla nahrána v reálném čase přímo na kůru katedrály v Oslu. Zvuk byl snímán mikrofony rozmístěnými v chrámu, takže z nahrávky je přímo fyzicky cítit rezonující prostor i plastická atmosféra původního prostředí.
Emotivní patos, kterým mnohdy noisová scéna sebe samu definuje, je zde postaven do kontextu zvuku jednoho z nejexpresivnějších nástrojů – varhan. Ty jsou ze své podstaty nepřenosné, pevně svázané s prostředím sakrálních míst a jejich znění u většiny posluchačů evokuje duchovní hudbu baroka. A i na Grand Mutation vzniká jakási hudba hlubin, která však spíše než barokní ornamentalitu připomene dech beroucí mohutnost gotických chrámů či drtivou strohost románských bazilik.
Zdánlivě disparátní kombinace několikaúrovňového hřímání varhan, do něhož je vypouštěn praskající hlukově-elektronický smog, je až překvapivě funkční. Sám Marhaug o vztahu noise k ostatním stylům říká: „I přesto, že nejsem vystudovaný muzikant, neshledávám na spolupráci s muzikanty z odlišných hudebních oblastí nic obtížného. Abstraktní elektronika a noise se totiž podobají bramborám: jako příloha se hodí k mnoha druhům jídla.“ Nutno ovšem podotknout, že dominantní roli na nahrávce mají varhany a elektronika se jim ve velké míře přizpůsobuje, dokresluje jejich zvuk. Mohutné tóny jsou pokrývány a obepínány zrněním a skřípotem, ostré sinusoidy protínají výšky a hluboký strojový hukot podmalovává chvění nízkých tónů. V určitých polohách elektronický pískot nápadně připomíná preparované cello nebo housle a mnohdy si vůbec nejsme jisti, z jakého zdroje zneklidňující podkladové zvuky vycházejí.
Asheim se naopak svému partnerovi přizpůsobuje tak, že využívá schopnosti varhan vytvářet několik zároveň znějících, dlouho držených tónů a v nejintenzivnějších momentech tak dosahuje masivních zvukových stěn. Jednotvárné dronové plochy jsou ale v jeho sólové tvorbě dost nezvyklé; častěji využívá širší potenciál nástroje, což dobře ilustruje například album 16 Pieces for Organ (Sofa Music, 2002). K elektronice se ale varhany hodí nejen proto, že díky svému barevnému zvuku nápadně připomínají pozdější klávesové nástroje vytvořené na elektronické bázi, ale také kvůli tomu, že je to zkrátka stroj.
Klidná síla
I přes svou experimentální povahu a značnou intenzitu působí skladby Grand Mutation nečekaně tradicionalistickým, možná až klasickým dojmem. Jejich střídmé tónové vzorce jsou přesné a průzračně ostré, symetrické stupňování a jemná práce s detaily v průběhu plynutí skladeb vytváří dramatický děj.
Podobně symetricky je vystavěna i struktura desky, kde pět různě dlouhých skladeb tvoří jakousi pyramidu, na jejímž vrcholu stojí nejkratší skladba Mangaton. Na ploše necelých dvou minut se v krátkých přerývavých náporech střídají extrémní projevy rytmizovaného elektronického šumu s drnčivými souzvuky varhanních píšťal. Úvodní, pomalu se rozvíjející skladba Bordunal oproti tomu začíná pouze jemně řezavým pískotem elektroniky, do nějž vstupují hladké tóny varhan, postupně vzrůstající až na hranice chaotického hřmění. Dronové dovednosti dvojice se výrazně projevuje především v poslední skladbě Clavaeolina, jejíž rozvolněné fluktuující tempo na samém konci alba zklidní záblesky motivů, na něž jsme zvyklí z klasické varhanní hudby. V závěrečných texturách tak můžeme vzdáleně rozpoznat odkaz na minimalistické kusy Terryho Rileyho.
Skladby se i přes omezené výrazové možnosti výrazně liší svým vývojem i atmosférou. Někdy zuřivým výrazem připomenou soundtrack k expresionistickému hororu (Philomela), jindy zase hudbu k hrozivě zpomalené scéně z Apokalypsy (Mangaton). Grand Mutation je hudba, která ohromí a zároveň ochromí.
Lasse Marhaug, Nils Henrik Asheim: Grand Mutation. Touch; 2007. Distribuce v ČR Starcastic.