Dojímání nad bezmocí mocného

Recenzentky našich deníků svorně hlásají, že se nám „zrodil unikát“. Režisér Pavel Koutecký natočil o „unikátním“ zjevu v české politice „unikátní“ filmový materiál, z nějž do výsledné podoby vybral „unikátní“ záběry Miroslav Janek. Jak oznamuje rozsáhlá kampaň, Občan Havel je dvouhodinovým sestřihem záběrů, které režisér během let 1992–2005 sesbíral v „prezidentské kuchyni“. Jeho distribuce je navíc záměrně politicky načasována před prezidentskou volbu, což především vyvolává otázku, proč se vlastně nejmenuje Prezident Havel. Odkrytí „zákulisí“ prezidentova života bylo, je a bude vždy divácky atraktivní, nezávisle na tom, kdo v dané funkci právě setrvává, a tak není překvapením, že film již míří i na filmový festival v Berlíně. „Nova by za tyto záběry dala třicet tisíc,“ říká ve snímku protagonista a nechtěně tak vyjadřuje podstatu celého filmu, který se na obrazovkách hlavního partnera filmu skutečně později objeví v podobě miniseriálu. Fanoušek bulváru však bude zklamán, o žádné „skandální odhalení“ nejde. Výsledný sestřih snímku spíše vyvolává otázku, proč byl vůbec natočen.

Jak nedávno připomněla Helena Třeštíková Manželskými etudami, časosběrná „observační“ metoda je velmi účinným dokumentárním prostředkem. Aby ovšem obrazový materiál nepůsobil jako domácí video, musí být pořízen a uspořádán s určitou myšlenkou či záměrem, což Občanu Havlovi bohužel chybí. Natáčení je „poháněno“ jen nekritickým obdivem k Havlovi a jistotou, že jde o akumulaci cenného kapitálu, který se v budoucnu zúročí, ať se s ním naloží jakkoli. Nutno připustit, že Koutecký nikde zmínku o režisérském záměru nezanechal, a Miroslavu Jankovi asi nelze vyčítat, že nestříhá „cizí“ záběry podle vlastního tvůrčího plánu, ale snaží se být spíše věrný chronologii a příliš neexperimentovat. Co se týče vizuálního materiálu, jsou ve filmu jak povedené „momentky“, tak záběry zbytečné, nudné či příliš „inscenované“ (například Havlovo přizvání kamery k záběru manželčiny sukně), a to navzdory tomu, že se většina vystupujících dušuje, že Havel i jeho okolí kameru téměř nevnímali. Jde o klasický problém dokumentu – zachycuje kamera reálné události, nebo realitu naopak inscenuje? Je známo, že míra „opravdovosti“ je v dokumentárním filmu nezjistitelná, a recenzenti se s tím musejí smířit i v tomto případě.

Sledování prezidenta Havla

Film začíná první českou prezidentskou volbou v roce 1993, což je vzhledem k tomu, že Havel byl do té doby již prezidentem československým, poněkud matoucí. Po celý film totiž působí dojmem, že k oné pomyslné metě teprve psychicky stoupá, ačkoli na ní již při zahájení natáčení jistou dobu pobýval. Rovněž divák podvědomě očekává zobrazení vzestupu disidenta do pozice nejvyššího státníka a vystižení kontrastu s jeho životem za socialismu. Tvůrci jako by si byli podobného požadavku iniciace vědomi, a tak již od prvních minut sledujeme „roztomilé“ zmatení „prezidenta-filosofa“, který recituje básně při čekání na výsledek volby či pečlivě nacvičuje větu, kterou po jeho oznámení sdělí poslancům. Havel v tomto duchu po celý film konzistentně přiživuje dojem, že je na Hradě vlastně proti své vůli, což by u reálií neznalého pozorovatele mohlo vyvolat otázku, proč kandiduje na prezidenta i podruhé. Prezident ve filmu převážně buď plní, co mu říkají jeho rádcové a blízcí, tedy co má dělat, jak se chovat, kam se postavit či co říci, přičemž občas projeví jistou „nespokojenost“ (například s „pultíkem“ či židlemi, nejsou-li od Bořka Šípka), občas pak s gustem utrousí ironickou poznámku na adresu Václava Klause.

V tomto ohledu je téměř neúnosné, že dokument po celé dvě hodiny zůstává výlučně na „observační“ rovině. Ta funguje, když jde o to pobavit diváka buď explicitním vtipem nebo směšností situace (Havel u okna vyjadřuje obavu, aby spolu se státní návštěvou při vojenské přehlídce kvůli náledí neuklouzli). Metoda „setrvávání na povrchu“ se však stává problematickou v situacích, v nichž se Havel ukazuje jako prostá politická loutka, například během vládní krize v roce 1997. Při vyjednávání s představiteli jednotlivých stran je zde zobrazen doslova jako figurka, z jedné strany vláčená politickými nitkami jednotlivých stran, a z druhé strany pak provázky vlastních „rádců“. Ze záběrů Havla při manipulativním rozhovoru s Milošem Zemanem čiší zoufalství, které vyvolává údiv, jak mohl být takto ustrašeně nerozhodný člověk, jenž místo rázné odpovědi raději přispěchá Zemanovi dolít další becherovku, vůbec prezidentem. Tento dojem je podpořen i groteskním střihem Havlova „úprku“ po každé schůzce do „rádcovského bezpečí“. Stejný účinek však má i mnoho jiných scén, jimž je společná absence jakékoli explicitní reflexe dění jak ze strany protagonisty, tak jeho okolí.

Loutka a kýč

Než se stal Havel prezidentem, byl v očích veřejnosti filosofem, dramatikem a intelektuálem, od kterého se očekávalo zaujímání postojů a projevování vlastních názorů. Nic podobného až na pár výjimek ve filmu ovšem nečiní, což zmíněný pocit loutkovitosti jen posiluje. Filmu chybí nekritický režijní nadhled a „myšlenkové“ zásahy samotného režiséra v průběhu natáčení. Vršení detailů zadumané tváře má sice silný potenciál, ovšem pro kýžený účinek je nutné je zasadit do myšlenkového rámce. Prezidentovo opakované vyhlížení z okna tak sice může zakrývat paletu skrytých významů, nicméně ve většině případů chybí obsahová rovina, se kterou by tento postoj bylo možné propojit (s výjimkou Miroslavem Jankem a Toničkou Jankovou mistrovsky nastříhané sekvence kolem pohřbu Olgy Havlové).

Problém tohoto dokumentu leží na obecnější úrovni, která souvisí s pozicí Václava Havla v české společnosti. Její převážná část k němu totiž zaujímá kýčovitý postoj. Ten je, jak známo od Petra Rezka či Milana Kundery, postojem nevěcným, jenž se nezabývá samotným předmětem zájmu, nýbrž se od svého předmětu odvrací a setrvává na pouhé rovině jeho prezentace, která vyvolává silné emoce, především pocit dojetí. Nejde o to, co někdo říká, nýbrž o to, kdo to říká, respektive o „dojem“, který tím vzbuzuje. Občan Havel je vybudován na identickém principu – i když se prezident chová jako malé dítě, dojímá nás to, je to přece Václav Havel.

Dokument je a bude oslavován jako „odvážné“ intimní nahlédnutí tam, kam by jiný státník po tak dlouhou dobu nikoho nepustil, jako akt velkorysosti našeho „nejlidovějšího“ prezidenta. Už ale nikoho nezajímá, že většina záběrů vlastně vůbec nic neříká. „Intimní portrét“ člověka by měl být v prvé řadě portrétem myšlenek, názorů a postojů jeho samotného i jeho okolí. Takovýto přístup by však vyžadoval „náročnější“ studium i koncepci, ne jen koláž televizních záběrů. O skutečném občanu Havlovi se v dokumentu nakonec nedozvíme vůbec nic, což je pro všechny, kteří si jej u nás i ve světě váží, poněkud tristní.

Autor je filosof.