Severně od šílenství

Nad sbírkou Miroslava Fišmeistera (1976) Pískoviště se mi jako první vjem neodbytně vtírá: i blábolit lze mistrně, výstižně, bryskně, dramaticky. „Při zemi se míhající kos/ mi vlétl do úst/ a změnil se ve strunu harfy./ Protože jsem přišel zpomezi/ stromů.“ Citovaný text je ještě z těch koherentnějších. Ale blábolit – to si žádá upřesnění. Přijde mi, že Fišmeisterovy básně zpravidla „vystartují“ jako bláboly, tedy nejsou „o něčem“, nedrží se určitého tématu, nevyvěrají z obrysu chvíle (alespoň ne zjevně), nevyvíjejí se či nepostupují odněkud někam, nesledují zřetelnější myšlenkovou či smyslovou linku. Naopak, vize a spojení „naskákají“ za sebe do veršů, snad trochu na způsob náhodně zadržených okýnek v hracím automatu. Báseň rychle zatuhne – a hotovo, už s tím nelze hnout. Občas z toho vskutku vyjde divoká, nehorázná skrumáž. Často se ale básníkovi, díky jeho podivuhodnému daru uvnitř svatě mnohosměrné nepozornosti vteřinově zpozornět, urodí pod rukama zvláštní miniatura, až uhrančivá svou disparátností, již protnula vertikála překvapivě přesného zaostření. Původně zcela vykolejený text najednou s přehledem vybere prudkou zatáčku.

Básně Fišmeisterovi „odsýpají“. Pískoviště je již jeho čtvrtou sbírkou, přicházející po knihách Ten stolek je nízký! (2005), To okno je malé! (2006) a Aspoň že postel je pohodlná… (2007). Přičemž první knihy mají každá dobře kolem dvoustovky stran (!) a opus nejnovější stránek sto třicet dva. Uveďme to ale na pravou míru: většinou básníkovi jeho texty vyjdou na čtyři pět veršů, někdy ale i jen na verš jeden, krásně osamělý: „Racek se brodí k dívce.“ První knihy nesly rozkaceně „insitní“ názvy a také Pískoviště titulem odkazuje k jisté infantilní úpornosti a svéhlavosti, k území veledůležitých erupcí, kráterů či hladce vyťatých báboviček, jež jsme opouštívali s tvůrčím nadšením i v nechápavých slzách, že už je čas jít domů. „Na dětské deštníčky prší jinak/ než na deštníky dospělých…“ Tento dovádivě podvratný či dětinský rámec Fišmeisterových prudkých her je však rafinovaně matoucí. Ve skutečnosti básník velmi přesně ví, za čím jde. Často se mu z nějaké zprvu až nejapnosti podaří vyloupnout přesný obrazný přesmyk, počáteční imaginativní „šílení“ je nečekaně ztišeno a ukotveno významuplnou obraznou juxtapozicí. Provokativně divokým představám je neúprosně v patách pestrá logika vztahů odhalovaných in flagranti, překvapivě přeskupovaných jakoby do „více“ původního, hlouběji pravdivého tvaru. „Za tmou okno –“

Poetismus vyšších obrátek

Začali jsme blábolem, musíme však přiznat, že Fišmeister má ve sbírce i nemálo textů, které jsou jeho pravým opakem, troj- či čtyřverší málem epigramatického charakteru, z nichž některá by básníkovi mohla sloužit za erbovní shrnutí: „Odměnou/ odvážlivců/ bývá/ bláznovství.“ Či méně literátsky: „Ohromen jeřábím tancem./ Moudrost ještě nepřišla.“ Anebo rovnou „po fišmeisterovsku“ doprostřed věcí a zkratů mezi nimi, kde se básník fyzicky učí splývat s dravým nesrozumitelnem: „Pípající vozíky./ Zahrabat se do oblázků.“ Je tu i pár textů naznačujících až manifestačně autorovu poetiku, ono vskakování jedné představy do druhé, ten „labyrint všepožírajících“ představ či agresivních konfrontací. Je tohle ostatně ještě představivost? Fišmeisterova „představivost“ nám až programově servíruje nepředstavitelné, básník často jako by spíš s něžnou nevinností přihazoval písek do soukolí imaginace a dychtivě čekal, až se celá složitá převodovka zadře a v jednom přesném, byť nevyzpytatelném punktu se významně zastaví. Tato „polemika s představivostí“, vedená vlastními prostředky představivosti, je možná jedním z výrazných půvabů, který jinak dost disparátní a svéhlavou knihu zachraňuje.

Přestože Fišmeister asi do značné míry píše automaticky (či z vnějších a vnitřních krajin s automatickou neúprosností vybírá), jeho texty mají štěstí v tom, že nevyznívají jako nějaký omšelý, snaživý surrealismus třetího nálevu. Tyto verše nechtějí široce zkoumat podzemní vody podvědomí či imaginárna; jestli se vůbec chtějí zanořit, tak rychle, naráz, nádech a výdech. Fišmeister se nechce napojovat na snové, nadsmyslné niterné mechanismy, ale do jisté míry raději zůstává vně svých textů; předkládá je sobě i nám s hravou, ale i zaujatou neúčastí, jako by šlo o drobné, napínavé zákusky, galantní nesmysly smyslů či jevů. Texty Pískoviště spíš něčím připomenou poetismus vytočený do vyšších, postmoderních obrátek. „Loď, která přiváží balónek. Který nepraskne.“ Jistá nehoráznost je integrální součástí této poetiky, stejně jako některé „líbezné“ momenty (růže, dívka, slunce, milostné „ty“), zasazené ovšem do rozeklaných kontextů.

Snad nejpůsobivějšími se však verše stanou, když se jim podaří nalézt zákrut východní citlivosti, kdy se v jednom či dvou znejišťujících vychýleních či spojeních prolne pravda důvěrně stará s pravdou překvapivě novou a tajemnou. „Tato růže je zpoza obzoru/ protože je pro tebe.“ Růže v básních nemám rád. Zde ji však vykupuje paradoxní logika dvojverší, dokonce se tu paradox zdá být břitčí, ale i „romantičtější“ právě proto, že je sem vetknuta dávná básnická rekvizita. (Navíc růže jsou ve sbírce málem metodicky zmíněny v dalších nečekaných transpozicích). Ale Fišmeister to umí i méně křehce, s nepatrně drsnější, městsky labyrintičtější příchutí: „Z blízkosti idiomu se dívám/ na balkón, který si pamatuje tvůj úsměv./ Brzo bude podzim.“

Nejistoty autorského „pískoviště“

Tyto drahocennosti jsou ovšem jindy vykoupeny přemírou a bezbřehostí. Přesněji řečeno, jistá bezbřehost oklikou, ale příznačně sákne i do zmíněných přesně vyťatých miniatur. Obdivujeme je, ale vnímáme je spíš jako jasnozřivé zlomky než úhelné kameny; jak určující vlastně jsou pro básníkův svět? Nepovstaly i ony jen z momentálního oslnění, a ne ze setrvalejšího osvícení? Vedle uhrančivých drobností jsou ve sbírce i místa, v nichž je jinak originální autor přece jen sveden ke konvenčnější lyrice. Jindy zas pasáže krkolomné, ztřeštěně „záhadné“ a přemrštěné, o nichž víme, že jsou takové záměrně a nezbytně, začnou působit i dost únavně. Básníkovo uměle působící, do sebe vmotané „veršopravectví“ dovede být rychle nesnesitelné, sebezálibné. Fišmeisterovi zkrátka někdy na kostce padne šestka, jindy jednička. Nedovedeme si představit, že bychom četli podobné knihy donekonečna. Ostatně tlustou prvotinou Ten stolek je nízký!, v níž je frekvence inspirovaných míst mnohem nižší než v Pískovišti, jsem se prokousával těžko, s otázkou: kdy se ze sbírky stává snůška?

A jen zřídka asi vnímáme Fišmeisterovy básně jako skutečně osobní, niterné. Nad intimitou tu vítězí extenzivní živel, bezbřehý, nenasytný, spěchající dobýt další území, vyřídit si to zas jinde a jinak s jinými zpříkra nahozenými obrazy. Fišmeisterova poezie je sice bystrá, nadaná originální obraznou intuicí, v jednotlivostech ostrou jako skalpel, celkově ale působí rozevlátě, neklidně, vágně. Ambiciózně chce obejmout jakýsi svět, o jehož hranicích či vnitřním ustrojení nemá ani ponětí. Směle rozhazuje rukama, i když je zároveň vratká v kolenou. Za suverenitou je cítit skrytá nejistota, co že se to na autorském „pískovišti“ vlastně děje. Možná i to dnes platí za svého druhu výpověď.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.