Prezidentské volby se blíží a česká společnost měla možnost posoudit kvality obou kandidátů v přímém přenosu televizního vysílání. Jak se s reflexí jejich diskuse vyrovnali čeští komentátoři?
Převážná většina českých komentátorů i analytiků, kteří hodnotili duel Václava Klause a Jana Švejnara, odehrávající se 29. ledna 2008 v sociálnědemokratickém senátním klubu a přenášený stanicemi ČT2 a ČT24, se odvolávala na slavnou debatu Johna Fitzgeralda Kennedyho a Richarda Nixona z 26. září 1960 v Chicagu při primárkách, kterou přenášela televizní stanice CBC. Tehdejší američtí komentátoři později napsali, že tato debata naprosto změnila povahu americké politiky a pasovala televizi na rozhodující politickou a kulturní instituci. Tohle samozřejmě nikdo u nás napsat nemůže: oba protagonisté předvedli standardní výkony, ani jeden ničím nepřekvapil. Udivili jen naši komentátoři, kteří se víc než na obsah řečeného soustředili na vzhled a gestikulaci obou prezidentských kandidátů, a když připomínali duel z roku 1960, tak dovozovali, že Kennedy zvítězil jen díky svému vzhledu. Nějak zapomněli, že šlo o vítězství obsahové, nikoliv formální: Kennedy vyhrál tím, co říkal. Debata mu propůjčila navíc oblibu hvězdy, kterou dosavadní politici typu Eisenhowera neměli, protože médii pohrdali. Prezident Eisenhower sám sebe viděl jako generála a lidi z médií jako poslušné vojíny.
Kennedy nastolil dvě velká témata: poukazoval soustavně na to, že za vlády republikána Eisenhowera ztratily Spojené státy převahu a Amerika je příliš spokojená sama se sebou; a že se jeho protikandidát vymezuje jen vůči vzdáleným cílům, zatímco vůbec nehovoří o Castrovi, ačkoli ten představuje pro USA největší ohrožení, protože Kuba leží 150 kilometrů od amerického pobřeží a tryskové letadlo tuto vzdálenost přeletí za osm minut. Kennedy doslova řekl: „Jak může tento muž vzdorovat Chruščovovi, když nedokáže vzdorovat Castrovi?“
Kennedy si nejprve získal Američany tím, že jim slíbil vrátit silnější pozici ve světě, a hlavně tím, že se jasněji vymezil vůči Castrovi a Chruščovovi; díky této taktice byl také nominován demokraty jako Nixonův protikandidát a teprve pak přišla osudová debata. Ale ani v této debatě nešlo o to, že byl Kennedy živější a lépe gestikuloval, jak to interpretují naši komentátoři, ale naopak o to, jak později napsal novinář Halbestam, že „byl přitažlivý, nestavěl se do žádných póz a zůstal instinktivně chladnokrevný“. Televize je médium, které vyžaduje chladnokrevnost a odhaluje levné pózy.
Kennedy byl odpočatý, opálený, plný vtipu, ironie a schopnosti vidět sám sebe zdrženlivě a s humorem. Nixon byl unavený po nekonečné šňůře vystoupení, ve studiu se silně potil, neohrabaně gestikuloval a tón jeho řeči byl umělý, takže působil, že si na příjemného člověka jen hraje, místo aby příjemný byl. Russel Baker později napsal: „Toho večera nahradil obraz v jazyce politiky psané slovo.“
Podíváme-li se na duel našich prezidentských kandidátů tímto rastrem, pak Václav Klaus už tak jednoznačným vítězem, jak tvrdili komentáři, rozhodně nebyl. Naši analytici jen nálepkovali.
Autor je novinář a spisovatel.