Divnost se stala normou

Umělecké dílo řeklo procházejícímu cizinci:
„No jo, zapomnělo jsem ti něco říct. Zapomnělo jsem ti říct, že jsi mrtvý. Ha!“

Jim Drain

Trojice respektovaných evropských kurátorů, Gunnar B. Kvaran, ředitel muzea moderního umění v Oslu a iniciátor výstavy, Hans-Ulrich Obrist, Švýcar, působící v londýnské Serpentine Gallery, a Daniel Birnbaum, profesor na Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem, spolu dva roky cestovali po USA, navštívili mnoho uměleckých ateliérů a – jak sdělují v katalogu – sestavili mnohovrstevnou putovní výstavu, jejímž spojujícím motivem je narativní umění, které si uvědomuje svůj kontext, vypráví divné historky s otevřeným koncem a předvádí nové způsoby prolínání technik. Svůj text uvozují citátem Maurizia Cattelana o tom, že Spojené státy v jistém smyslu neexistují, že jsou jen přeludem, který lze snad nenávidět, ale bez něhož nelze žít.

Příběh je v trendu

Na výstavě se opravdu spíš než díla představují příběhy. I když jsou vyprávěné prostřednictvím různých technik, od malby, kresby, fotografie přes sochy, instalace, videa až po propojení toho všeho, sdílejí jistý tón či náladu, zvláštní humor, který působí okamžitě a vyzařuje z povrchu. Věcné a paradoxní povahy amerického humoru si povšiml již Jean Baudrillard. Jestliže jsou Spojené státy fikcí, jak prohlásil, „nádhernou konkrétní mytologií“, pak se současné americké umění snaží vytvářet parodii – anebo snad hyperparodii (co, Jeane?) – této všezahrnující fikce. Nedílnou součást výstavy tvoří katalog: nejenže obsahuje různé „výpovědi-jako-umělecká-díla“ o americké společnosti a kultuře, ale také rozmanité texty vystavujících umělců. Nabízí také informace o nezávislých kulturních časopisech: jedním z nejzajímavějších je McSweeney, časopis-nakladatelství, shromažďující psaní, které nezapadalo do běžných publikací. Většinou kratší povídky, jejichž názvy často sdělují celý obsah, parodují různé ne-fiktivní texty – vědecká pojednání, dopisy čtenářů, reportáže válečných zpravodajů, patenty, návody či administrativní přípisy – a duchem jsou velice blízké vystaveným dílům. Frances Starková v katalogovém textu, v němž vtipně líčí svůj život umělkyně, paroduje zároveň katalogový text. Umělci, parodující současně také svou uměleckou pozici, zároveň touto parodií, a jedině díky ní, potvrzují a utvářejí svou existenci. Objekty Jima Draina jsou pletené ze zbytků či vlastnoručně vytvářené z nevkusných křiklavých materiálů, z korálků, třásní anebo z osušky s obrazem nahé krásky na pláži, jako ten vystavený v Rudolfinu na přehlídce mladého amerického umění. Jeho vlastní popis – „absurdní, a/symetrické a velice pracné“ – je věrný a vyčerpávající. Krátké video Mirandy July, jedno z asi hodinového výběru amerického videoartu, umístěného v přízemní promítací místnosti, je tvořené krátkými scénkami obsahujícími barevný flek, vznášející se nad hlavami lidí, kteří se snaží zjistit, kam jej zařadit. Až když pozdvihne děcko svého medvídka, zjistíme, že je to medvídkova noha, co do této skvrny zapadá…

Země původu

Na výstavě kupodivu nejsou jednoznačně politická díla, i když z většiny je jasně cítit, že by jinde než v současných Státech vzniknout nemohla. 1st Light Paula Chana, jedna z jeho stínových projekcí na barevném pozadí, je tvořená stíny elektrického vedení s prolétajícími ptáky, postupně doplňovanými stíny letadel, létajících lidí, aut a dalších objektů. Samozřejmě se nabízí spojení s událostmi 11. září, ale to je spíš podvědomé. Díla reagují na rozpor mezi tím, co se děje, a veřejným obrazem tohoto dění: sama tato rétorika se stává událostí, jíž se dílo zaobírá. Dnešní fikční postavy však již nevěří, že je možné objevit „skutečnost“, protože nic takového neexistuje. Nová „poselství“ vznikají z absurdních propojení, jak je zjevné z díla-diagramu Karla Haendela, který červenou linií propojuje obrázek golfového míčku s nápisem „Velký třesk“ s kresbou umučení sv. Valentina, trojicí překreslených obálek New York Times z valentinského 14. února ze tří různých let, informujících o násilí v rozdílných oblastech světa, chlupatou zvířecí postavou bez hlavy s ohromným rudým srdcem na hrudi a nakonec se zobrazením králičího rodokmenu. Součástí instalace je záznam Haendelovy performance, v níž s bílým králíčkem rozmlouvá o spojení sexu, lásky a násilí. Králíček v rétorickém klání vítězí a je navrácen zpátky do klece.

Parodie na druhou

První výstavní sál rudolfinské verze výstavy nabízí čisté hyperparodie jako Muddle (Změť), sochařský portrét psa spícího na rohožce, vytvořený z kokosového vlákna a silikonového lepidla od Hannah Greelyové, která se snaží o neobvyklé konfigurace objektů, inspirující k přezkoumání povahy světa v jeho uspořádání. Christina Lei Rodriguezová „pěstuje“ své sochy v zahradě ateliéru, kde je nechává zamrznout v čase. Také autorčin zasněžený rododendron z barevného roztékajícího se plastu a plexiskla pokukuje po divácích, jako by chtěl říct, „ano, nedávám žádný smysl, no a co? Ty jsi stejně mrtvý…“. Divnost se stala normou, jelikož už neexistuje žádné „nedivné“. Umělkyně se stává pirátkou, která v dobré vůli vykrádá obklopující neskutečnost a z nakradeného materiálu sytí malé, neoficiální příběhy, které jsou stejně tak neskutečné, ovšem nepředstírají, že obsahují „Pravdu“ anebo skrytý smysl, v jehož nalezení již nikdo nevěří.

Panoptikální funkce kurátora

John Kesley v katalogovém textu píše, že dělat kurátora současné přehlídky znamená uvědomit si, že všechno spolu nějakým způsobem může souviset, ať již esteticky, konceptuálně či pouhou svou blízkostí. Funkce kurátora je panoptikální: on jediný vidí mapu, do níž umísťuje umělce, jen on ví, co všechno mají společné. Titulek Nejisté státy americké potom jen předem deklaruje ne-sounáležitost. „Mé video a tvá socha kdysi dávno zabloudily a bylo by pěkné, kdyby se mohly setkat, kdyby někam patřily..., kdyby to, že jsou mladé, americké a na stejné výstavě, znamenalo nějaké spojení,“ dodává Kesley. Jenže možná je to spíš tak, že většina z vystavených věcí dává smysl právě jen v kontextu výstavy současného amerického umění. Nevytvářejí si tak kurátoři v době, kdy se umělecká díla vysmívají smrti diváků, zároveň nutně vlastní parodii? Diváci osvobození od nutnosti interpretovat mohou sami začít vyprávět další historky z neskutečných slov a věcí.

Autorka je historička umění.