Prezident Václav Klaus za pět let pobývání na Hradě změnil snad všechno, co mohl. Byl to ostatně jeho přiznaný záměr, pokusit se vytvořit novou prezidentskou tradici – ve výkladu Ústavy, ve vztahu k soudcům, při jmenování členů Bankovní rady ČNB, ve výzdobě Hradu, v kultuře, která se tu provozuje. V jedné věci ale na Václava Havla navázal velmi přímočaře, a to ve výběrovém vztahu k minulosti.
Prezident to nejprůkazněji předvedl v diskusi s Janem Švejnarem i ve své knize Makroekonomická fakta české transformace, napsané s členem bakovní rady Vladimírem Tomšíkem, kterého Klaus do funkce jmenoval coby názorově i politicky blízkého ekonoma. Hlava státu v knize i v senátní diskusi úplně odmítá mluvit o morálním rozměru privatizace a vše obrací na ryze ekonomické otázky, a to ještě na čistě makroekonomické údaje, které zcela přehlížejí důležitou mikroekonomickou rovinu, kde se propíraly skutečné majetky a kudy tekly miliardy korun. Relativně dobrá konečná makročísla, která Klaus a Tomšík komentují, mají dokázat, že vzdor všem problémům byl český postup transformace nejlepší a nejúspěšnější.
Nejcitlivější místo – tedy způsob, jakým se v první polovině devadesátých let kumulovaly majetky – Klaus přechází konstatováním, že z makroekonomického hlediska se ukázalo jako správné, že proběhla nejprve privatizace a poté restrukturalizace podniků, a to zejména proto, že šlo o účinnou „realokaci vzácných zdrojů“. Kdyby vláda nejprve podniky připravila k prodeji a očistila jejich bilanci, byl by to zbytečný mezikrok, který by zpomalil skutečnou proměnu struktury českého průmyslu, triumfuje dvojice Klaus a Tomšík.
Problém privatizace, zejména té kupónové, ale nespočíval v tom, že se prodávalo přímo budoucím podnikatelům, nýbrž že se skrze prodávané podíly občanů na státním majetku tito podnikatelé teprve hledali, a to tím, že privatizační fondy shromažďovaly kupóny pod sebou. A právě nejasná a zneužitelná pravidla této akumulace byla nejslabším bodem přelomové akce, zakládající majetkové elity obnovené české demokracie.
Jednoduché, jasné, srozumitelné – jen Václav Klaus dělá, že neví, o čem je řeč, jen aby nemusel nahlas říct: ano, tento rozměr jsme podcenili, i já, jako premiér, jsem přehlížel možné důsledky právní nepřipravenosti. Ani v roli prezidentské autority, která přiznání chyby snadno obrátí v pozitivní zprávu, se Václav Klaus takového kroku neodvážil. Místo toho v přímé konfrontaci s Janem Švejnarem celou věc opět bagatelizoval. Ani výzva času pokání, minulá popeleční středa, nepomohla k posunu.
Klausův předchůdce Václav Havel nabízí podobný postup – odmítám odpovědnost, nepřiznávam chybu. Děje se tak v celovečerním dokumentu Občan Havel, a to v místě, kde se před druhou volbou prezidenta Václav Havel rozčiluje nad tím, že mu všichni neustále připomínají, že prodal Lucernu Chemapolu nedůvěryhodného Václava Junka. Lidé si ze mě udělali projekční plátno vlastního špatného svědomí, stěžuje si bývalý prezident; aby vykoupili své hříchy, ukazují na Havla, který se podle nich také namočil. Krom toho, Junka v té době všichni adorovali jako kapitána průmyslu, tak co se teď najednou diví.
Bývalý prezident se v klasické zdvojené pozici projekce (projekce projekce) dotýká vlastního černého svědomí. To je ovšem jen latentní rovina, k níž se analyzovaný zdaleka vědomě nedostal, na rovině manifestní dál probíhá tvrdé popírání faktu, že on sám, Václav Havel, disident, mezinárodní morální autorita, vězeň svědomí svým obchodním krokem pomáhal legitimizovat mafiánský kapitalismus, který později ve slavném rudolfinském projevu bude ostře kritizovat. Život v pravdě, jak ho Havel pojímal ve svých textech, se přitom vždy opíral o pravidlo, že všechny obsahy mysli, jakkoliv latentní, by se měly manifestovat. Jedině tak se k nim můžeme přiznávat, jedině tak se přiznáváme k sobě, psával Havel s odkazem na Patočkovo čtení filosofické tradice Západu.
Havlovo nečekané sladění s Klausem – jejich nepřekonatelný odpor k přiznání vlastních chyb minulosti, který se u exprezidenta projevuje rovněž šikovnou úpravou vzpomínkových textů, u současné hlavy státu zase cíleným vytvářením šiku obhájců a adorujících – nemusí být nijak šokující. Modly a idoly se hroutí pořád. Splynutí nesmiřitelných protikladů může být bráno pozitivně. Jako oživující příspěvek k diskusi na téma, proč se česká společnost tak nerada přiznává k minulosti. Není vyloučeno, že podíl na tom má právě shoda obou prezidentů ve vztahu k osobní politické minulosti. Prezidentské tradice přece vždycky silně táhnou, jakkoliv podivně vypadají.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.