V prosincovém, desátém čísle Hosta píše Ladislav Puršl v recenzi na Sny Zbyňka Hejdy: „Před Hejdovou smrtí jsou ,smrti‘ jiných básníků jakési ušmudlané komtesy, které se tváří buď příliš strašidelně – jsou však tím jen směšnější –, nebo příliš intelektuálsky, nevěrohodně.“ Není tu sice řečeno, jaké básníky má autor konkrétně na mysli, možná jen vyjadřuje svůj povšechný dojem, každopádně bych si ale dovolil nesouhlasit. Dokonce možná, že daří-li se něco českým básníkům, je to právě postižení „blízkostí“ smrti, třeba docela nepřímo, náladou, chimérou, „barokní“ zástupkou. V Hejdových Snech je ovšem smrt výsostným motivem, její vize jsou tu tím působivější, čím víc je smrt strohým objektivním stylem zachycena jako samozřejmá entita nevybočující z řady ostatních jevů světa. Mrtví ožívají, vracejí se, majestát smrti se „nepatřičně“ mísí s banalitou světa. A to vše působí zcela přirozeně díky snové mechanice, převracející logiku dějů a nastolující nemyslitelné jako běžné. Paradoxně ale jako nejmocnější obraz smrti ve Snech vyvstane ten, kde o smrti není ani zmínky, kde se smrt velne do zástupného obrazu, a teprv ten je jakýmsi jejím obrazně filosofickým „výkladem“, natolik hlubokým, že zároveň objímá podstatu bytí, přicházení a odcházení vůbec. „A v tom snu bylo jenom moře, a to moře byla obrovská modrá pláň, byla úplně tichá a klidná, jen zdálky se ke břehu blížila plachetnice (…) jenom ty bílé plachty se blížily a byla v tom všechna slast.“ Smrt jako opojná vzpomínka.
Hejda ale určitě není sám. Vize z citovaného snu mi vzdáleně připomněla textík z nedávné sbírky Viktora Špačka Zmínky a případky (2007) s titulem Smrt: „Slunce nezajde…// Bude tak dlouho čekat/ nízko nad obzorem, až už si ho nikdo nebude všímat/ a pak/ potichu vybledne.“ Toto je sice bagatela, sotva ale ušmudlaná komtesa. Ani zde není smrt explicitně zmíněna. Naopak text jde proti běžné metafoře smrti co soumraku, příchodu noci. Navíc smrt se tu zvláštně netýká lidí, ale je zachycena jako až jakási cizorodá stasis, kdy skutečnost či „život“ trvají, trvají – do úplného vyblednutí. Prazvláštně odosobněný obraz smrti navíc v sobě drží i podivuhodný „společenský“ komentář: cítíme, že záhadnou roli v ději hraje naše nevšímání si nezapadlého slunce, fakt, s jakou samozřejmostí přijímáme věčný, potichu, navěky blednoucí den…
Smrt: konec vší logiky, návaznosti, koherentnosti, jak ji dosud známe. Neustálá otázka, stále ponechávaná bez odpovědi, či odpověď, k níž až do konce nenajdeme tu správně položenou otázku. Smrt je dokonalá nevývratnost, o níž však řekneme-li, že vůbec není, budeme mít svým způsobem pravdu: neboť zkušenost smrti neexistuje, tudíž přítomnost zůstává smrtí nedotčena. Ohledně smrti nám zbývají jen domněnky, představy, obrazy. Sny. A kdykoli umění krouží okolo nějakého významného prahu či podstatné meze, zároveň nevývratné i nevýslovné, přítomné i nedotknutelné, vždy zároveň, jakkoli zakukleně, krouží i okolo mysteria smrti. Záleží na nás, jak si to všecko pospojujeme, jakou lžící nabíráme. „Otázky nás uvězňují, zatímco odpovědi jsou/ jako dveře vyvrácené do prázdné krajiny“ (Jan Suk: Spojené kameny, 2007). Anebo úplně z jiné strany: „Vnuk Ondra byl se mnou v ateliéru/ (…) když vítr náhle zabral/ a vyhodil zavřené dveře z pantů“ (Jaroslav Kovanda: Výlet na Kost, 2007). O smrti ani zmínky, že?
Jsou básně, které se nepokoušejí do mysteria vlomit. Stačí jim, když zůstanou na lidském, teskném, elegickém břehu. S vědomím, že dál stejně jít nelze. „Nechci se ani podívat z okna/ třeba za ním není nic nebo tam/ jemně mží“ – končí litanie o nekrolozích Ivana Jirouse z nové sbírky Okuje (2007). Jindy ale vrazíme do mysteria úplně nečekanými dvířky: „Chtěl jsem jen flanelem otřít televizi/ a celý jsem teď od krve a hoven“ (Stanislav Dvorský: Oblast ticha, 2006). Kde je tu smrt? Právě v děsném vpádu čehosi jiného, alogického, nevývratného, drasticky fyzického i symbolického zároveň, co je náhle zde, nelze to vzít zpět a překonává to všechny naše dosavadní předpoklady, domněnky, „otázky“. I tady je skryt existenciální komentář, jinakost sem vpadá skrz nejbanálnější domácký detail; rovina komentáře je však ihned smazávána příkrým absurdnem obrazu „na život a na smrt“.
Pravým „tancem smrti“ je ovšem novějšímu českému básnictví Gregor Karla Miloty z roku 1999. Myšlenka „blízkostí“ smrti proniká knihou ze všech stran, je tu rozehrána jako jeden velký vířivý polemický oblak. Mluví se tu se smrtí i před ní, proti smrti i skrz ni, neodbytně, marně, zatvrzele. Smrt jako hluboký, mocný vhled do života. „Potom bychom se na to ještě rádi podívali/ a nebudeme mít oči/ Potom bychom si za tím ještě rádi vyšlápli/ a nebudeme mít nohy/ (…) Potom bychom se ještě naposled vzepřeli osudu/ a nebudeme vědět kdo to je“.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.