Webová prezentace seznamu nejohroženějších českých památek, která na konci roku 2007 nahradila knižní vydání, může znamenat zlom v obecném povědomí o památkové péči. Jaké objekty se do seznamu dostaly a proč? A jak ho máme číst?
Snahou Seznamu nejohroženějších nemovitých kulturních památek je evidenčně zachytit stavby ve vysokém stupni ohrožení, u kterých je riziko nevratných změn jejich památkové podstaty. V Seznamu jsou uváděny jen kulturní památky ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Je zřejmé, že množina ohrožených je mnohem širší. V Seznamu tak nejsou zatím zařazeny objekty, které statut kulturní památky přes svou nespornou hodnotu nemají, či objekty, které jsou chráněny v rámci památkových území – jsou součástí památkových zón a rezervací – avšak samostatně registrovány nejsou.
Cílem přehledu je zejména upozornit na objekty, které jsou zásadně ohroženy a v krajním případě, bez sanačního zásahu, hrozí jejich fyzický zánik. Zařazení je ponecháno na odborné úvaze určeného referenta příslušného územního pracoviště Národního památkového ústavu, který je s lokalitou a památkou obeznámen.
Prezentace ohrožených památek formou veřejně přístupné databáze může mít i zásadní politický význam, protože je nevyvratitelným argumentem pro zajištění přiměřeného objemu financí ze státního rozpočtu. Seznam může také sloužit, a v minulosti tomu tak i bylo, jako určité vodítko při udílení finanční podpory v rámci dotací z havarijních programů. A může se stát i poslední výzvou k záchraně památky, či v horším případě její „labutí písní“. Primárním záměrem Seznamu rozhodně není vytvářet černou listinu špatné péče a obvinit z porušování zákona vlastníky, kteří mnohdy v našich podmínkách nenesou na neblahém stavu památky vinu.
Na druhé straně může být Seznam vnímán také jako důkaz nedostatečnosti památkové péče. Stav kulturních památek není možné tajit a tvářit se, že je výhradně negativním dědictvím minulosti či ojedinělou výjimkou. Kvalitní evidencí, analýzou situace a odkrytím chyb je snad možné pohnout zavedenými principy naší politiky, kdy kultura, potažmo památky, jsou prezentovány snad jen jako neblahá zátěž ekonomického růstu.
Důvody ohrožení
Současný soupis využívá dosavadní struktury digitální prezentace Ústředního seznamu kulturních památek, tzv. MonumNetu. Je tak zajištěno provázání údajů při zařazování nových položek. Heslo příslušné památky uvádí stupeň ohroženosti a stručně informuje o jejím technickém stavu. Součástí databáze jsou i fotografie uváděných objektů.
Nemovité kulturní památky mohou být v principu ohroženy dvěma způsoby. Pasivitou vlastníka a okolí – zejména zanedbáním údržby či ponecháním objektu bez zabezpečení. Ale ohrožení může nastat i nevhodnou aktivitou – nepřiměřeným stavebním nebo jakýmkoliv jiným likvidačním zásahem. Havarijní stav není v řadě případů jen krátkodobou záležitostí, ale jde o dlouholetou genezi, danou souběhem více důvodů a okolností. Často jsou to nevyřešené majetkové vztahy, finanční břemena z předchozích úvěrů.
O příčinách ohrožení památkového fondu u nás se vedou nesčetné debaty. Jako nejzásadnější se jeví problém nedostatku finančních prostředků. Vlastník kulturní památky má možnost žádat o příspěvek na její opravu. Na dotace není právní nárok a zdroje jsou obvykle velmi omezené a vázáné na řadu podmínek. Památkově hodnotných objektů v kritickém stavu je přitom na našem území překvapující počet a dotace regionálních či státních programů ani nemohou tento deficit pokrýt. Při zanedbané průběžné údržbě se náklady na obnovu přirozeně znásobují.
Často zmiňovanou možností nápravy je využití strukturálních fondů EU. Lépe řečeno – strukturální fondy se staly určitým zaklínadlem a údajným všelékem na neblahý stav kulturních památek i jiných deficitních okruhů u nás. Jistě se brzy dočkáme toho, že potenciální možnost získat dotaci ze zdrojů EU poslouží jako důvod, proč omezovat finanční participaci státu pro oblast kulturních památek a proč omezovat i lokální dotační programy určené na jejich obnovu.
Finanční participace žadatele o tyto dotace je navíc poměrně vysoká a v kalkulacích, ve kterých se pohybují záchranné práce při rehabilitacích objektů, jde o značné částky, které nemá každý vlastník před začátkem záchranné akce k dispozici. Obávám se, že většina „běžných majitelů“ kulturních památek z evropských fondů výrazněji profitovat nebude.
Nastavení hodnotících kritérií pro přidělení dotace také není optimální. Pro některé typy především církevních objektů bude velmi obtížné vykazovat zisk, návratnost investic, zřízení nových pracovních míst a jiné ekonomické efekty. U jiných objektů není z mnoha důvodů možné postulovat nové záměry jejich využití – u kostelů je těžké hromadně modifikovat jejich původní funkci v jinou funkci sekulární s výhledem na možnou tržní samostatnost.
Optimálním stavem je přiměřený dostatek financí pro uvažované záchranné a obnovné práce. Nezbytným předpokladem je spolupráce poučeného a pro hodnoty stavby vnímavého vlastníka, který respektuje a uvědomuje si hodnotu opravované památky, a na druhé straně vzdělaného a dialogu schopného památkáře, který respektuje a uvědomuje si plánovaný záměr investora. Společným cílem obou je v optimálním případě opravená památka, aktivně žijící a využívaná.
Lhostejnost a nezájem
Za velmi závažný důvod ohrožení památkového fondu, na který se dají mnohé další důvody současného neradostného stavu převést, je chybějící vzdělání. Do veřejného povědomí a obecného vzdělání památková péče bohužel stále ještě nepronikla, a pokud ano, tak jen se stigmatem „věčně problematických památkářů“, kteří jsou nechvalně známí svými vysokými nároky a nízkými či nulovými příspěvky na obnovu. Vytouženou metou by mohlo být proniknutí alespoň elementární informace o principech památkové péče do škol, od základní počínaje a celoživotním vzděláváním v univerzitách třetího věku konče. To je ovšem dlouhodobý projekt a mohli bychom se zatím spokojit byť i jen s prozatímním modelem.
Za nejzávažnější důvod blížícího se zániku některých památek pokládám lhostejnost a nezájem vlastníka o nemovitost pečovat v kombinaci s lhostejností okolí a úřadů, které by měly pasivitu vlastníka řešit alespoň v rámci současných právních nástrojů. Zde je věc prakticky ztracena.
Obávám se bohužel toho, že Seznam bude paradoxně stále tenčí, nikoliv ovšem proto, že by docházelo k opravám ohrožených památek, ale z důvodu jejich zániku. Soupisy ohrožených památek jsou často v našich podmínkách jen předstupněm katalogů památek zaniklých.
Věnujme aktivní pozornost Seznamu ohrožených památek, abychom nemuseli v dohledné době doplňovat soupisy památek zaniklých. Seznam je bohužel neblahou vizitkou stavu památkového bohatství v České republice. Vizitkou ohrožení i zkázy mimořádných hodnot v důsledku událostí nedávno minulých i jako svědectví o zániku hodnot za tiché asistence současnosti. Je zřejmé, že změnou společenského systému v roce 1989 zdaleka nenastal v oblasti péče o památky obrat k lepšímu, řada chátrajících staveb našla sice svůj nový a pozitivní osud, ovšem ke zkáze stovek památek bohužel dochází právě nyní, a to nijak abstraktně, ale naprosto hmatatelně a nevratně.
Autor pracuje v NPÚ, koordinuje Seznam nejohroženějších nemovitých kulturních památek v ČR.