Historiografie se snaží nebýt emocionální, ale o tom, co je významné a co se prosadí, rozhodují právě pamětníci, tvrdí německý egyptolog a historik Jan Assmann.
Nakolik jsou vzpomínky a vzpomínání důležité pro Evropu 21. století? A co z nich můžeme vytěžit?
Neexistuje společnost, která by žila bez paměti. A to platí i pro naše 21. století, i když já se zabývám spíše 21. stoletím před Kristem. Otázkou ale je, jestli i v následujících stoletích bude existovat stejná forma minulosti, jakou známe my. Budeme například i za dvě stě let poslouchat klasickou hudbu, nebo to všechno zmizí?
Na druhé straně jsem přesvědčen, že katastrofické události 20. století – holocaust a gulag – postupem času ještě získají na důležitosti, a to přímo mytologické. Nemyslím mýtus ve smyslu fikce, ale zakládajícího příběhu, podle něhož se orientujeme v naší skutečnosti.
Existují pozitivní, ale i negativní vzpomínky a člověk si často klade otázku, jak s nimi má zacházet…
Negativní vzpomínky měli samozřejmě i staří Egypťané, i oni zažívali doby utrpení. Ernst Renan ve studii Co je národ napsal, že společný útrpný zážitek je silnějším faktorem identity než společné triumfy. V Egyptě se tato doba bolu zachovala v největších literárních textech, a sice jako éra, která se nesmí opakovat.
V Renanově době hrály prim národní dějiny, dnes se objevují snahy o celistvé pohledy na historii. Evropská komise dokonce plánuje jednotnou učebnici evropských dějin. Je něco takového vůbec proveditelné?
Je to nejen proveditelné, ale i nutné. V éře sílící globalizace jsou společné dějiny požadavkem doby. Vůbec to ale neznamená, že by národní dějiny byly něčím nahrazeny. Spíš jde o to vzít v úvahu i jiné přístupy. Neexistuje jen rovina národa, ale také mezinárodní vztahy. Psát klasické národní dějiny je stále obtížnější, je stále těžší odhlížet od toho, co se děje za humny, především proto, že národní dějiny trpí triumfalismem. Taková historie je vždy na úkor dějin jiných národů, protože je konfliktní – triumf jedněch je traumatem druhých.
Vezměte si nejdrastičtější případ – Izrael a Palestinu. Rok 1948 je pro Izraelce triumf, pro Palestince hotová katastrofa. Obdobné problémy ale existují také mezi Českem a Německem, na obou stranách jsou konkurující si vzpomínky na pohyby obyvatelstva po druhé světové válce. Porozumění je možné jen tehdy, když nalezneme společnou vzpomínku.
Obejdou se ale takové společné dějiny bez leitmotivu? Neskončíme zase u jiné formy vědeckého pozitivismu?
Pozitivismus se stará především o fakta, která ovšem získávají význam úplně jiným procesem. Dám příklad: Nikdo nepochybuje o tom, že nacisté spáchali nejhorší zločiny. České pocity pomsty na Němcích jsou tedy zcela srozumitelné, i když přinesly utrpení těm, kteří za to vůbec nemohli, žili tu stovky let a s nacisty neměli nic společného. Odlišné významy poválečných událostí s pozitivismem nesouvisí, nejde o hledání jednoho společného výkladu. Jde spíše o to sladit odlišné významy a pokusit se uznat utrpení druhých.
Existuje nějaká hranice mezi individuálními vzpomínkami a historií? Kde leží? Pro někoho může být vzpomínka na holocaust ještě velice živá, pro jiné je to jen kapitola z učebnice…
Rozdíl spočívá v emocionálním náboji a perspektivě. A je v tom i zajímavá dynamika. V padesátých letech byl holocaust pro historiky jen okrajovým fenoménem. Teprve postupně vzpomínky přeživších, jejich výpovědi a memoáry způsobily, že se šoa stalo i tématem pro historiky. Věda se tedy snaží nebýt emocionální, ale o tom, co je významné a co se prosadí, rozhodují právě pamětníci. Historická věda má jiné metody a nástroje, ale nakonec je na vzpomínkách také závislá.
Zpracovávali také staří Egypťané své vzpomínky jakožto dějiny?
Ve starém Egyptě neexistovalo žádné dějepisectví v našem slova smyslu, což je fascinující. Egypťané se do minulosti nepouštěli, oni si o ní vedli jen účetnictví. Vypracovávali dlouhé seznamy králů a záznamy o pyramidách, které sahaly tisíce let do minulosti. Historie nebyla doménou dějepisců, ale byrokratů, o minulosti se nevyprávěly příběhy. Egypťané zkrátka z minulosti nežili.
A srovnejte si s tím Bibli, od Geneze po Druhou královskou, od stvoření světa po pád Jeruzaléma, to všechno je samé vyprávění, které bylo pro židy důležité. Rozdíl mezi Egypťany a židy reprezentuje kontrast mezi chladnými dějinami a takříkajíc horkými vzpomínkami.
Vyprávění bylo ale v Egyptě přítomno v mytologii…
Jistě, nešlo však o minulost, ale o čas bohů, stvoření světa, které se neodehrává v dějinách, nýbrž v oné době. Egyptské vyprávění o tom, jak se vše událo, bylo nedějinným mýtem, v židovské kultuře se ale odehrálo dějinně. A tento model převzala Evropa. V tomto smyslu se pro nás dějiny staly mýtem, protože jsou příběhem o cestě utváření, podle níž se orientujeme a která je pro nás důležitá.
Je tedy mýtus důležitý i pro moderního člověka?
Dokonce velmi důležitý. Náš mýtus totiž není nějaká absolutní minulost, ale jsou to svým způsobem dějiny samy.
Jan Assmann (1938) je profesorem egyptologie na univerzitě v Heidelbergu a autorem desítky monografií o náboženství a kultuře starého Egypta. Společně se svou ženou Aleidou proslul také teorií kulturní paměti, v níž navázal na dílo Maurice Halbwachse. V Praze nedávno pobýval na pozvání DAAD.