Hudební fanoušci musí víceméně dobrovolně přiznat, že vychází více hudby, než jsou schopni uposlouchat. Ještě nedávno se zdálo, že v éře hudební nadprodukce vzroste role hudebních publicistů. Pak se ukázalo, že výsledkem je jen obdobná nadprodukce v hudebních publikacích, internetových časopisech či blozích. A tak jeden nejen že nestačí hudbu poslouchat, nestačí o ní ani číst.
Jako užitečný pomocník mi v tomto ohledu přijde metablogování, psaní o psaní. Zaujímat metapozici je samozřejmě ošidné, a tak i v rámci internetu existuje jen několik málo blogů zabývajících se kritikou hudební kritiky. Jedním z nich je pravidelná sekce Rock Critically Corected na agilním webu Idolator.com, v níž jsou detailní analýze podrobována čerstvá vydání velkých hudebních časopisů (Blender, Rolling Stone či Spin). Idolator elegantně vyřešil problém s ješitností novinářů; ačkoliv je autorem vždy někdo, kdo do zmíněných publikací přispívá, pod článkem jeho jméno nenajdete. Podepsat se pod kritiku svých kolegů chce odvahu anebo respekt vybudovaný dlouholetou prací. Jason Gross, šéfredaktor nejdéle existujícího internetového hudebního časopisu Perfect Sound Forever, má obojí, a tak se může podepsat pod pravidelné výroční sumáře Best Music Scribing Awards. Už šestý leden v řadě zveřejňuje titánský soupis nejzajímavějších i nejhorších článků o hudbě, které se za posledních dvanáct měsíců objevily v tisku a na internetu.
Letos se výsledky přesunuly z trochu stagnujícího portálu Rock Critics na stránky seriózního kulturního i-magazínu PopMatters. Gross články jako obyčejně rozdělil do čtyř kategorií, od nejlepších (Super Scribing) až po nejhorší (Bottom of the Barrel). Ať už texty patří do jakékoli druhé škatulky, lze z nich poskládat věrnou mozaiku současného stavu populární hudby a psaní o ní. Aby byl novinář nejlepší, musí včas zachytit nějaký trend – jako třeba fenomén indie hvězd Feist či CSS, jež prorazily do mainstreamu díky reklamám na iPod. Najít pěknou analogii a popsat, kolik má mediální popularita současných psychicky labilních zpěvaček (Amy Winehouse, Britney Spears) společného se zájmem veřejnosti o princeznu Dianu. A že fanoušci pořád dokážou zavařit svým idolům život, jen k tomu používají nové technologie – jako hacker, který se prolomil do internetového účtu zpěváka Linkin Parka. Nade vše atraktivní je forma. Málokdy zklame dopisní (e-mailový) dialog, nota bene když je to debata fanoušků jazzu a klasiky (Alex Ross a Ben Ratliff), kteří se vyrovnávají s klesající popularitou svých oblíbených žánrů. Kurt Hanson pojal svůj článek o hudebním průmyslu, který si podřezává větev tažením proti internetovým rádiím, jako výměnu dopisů s právníkem zastupujícím velké nahrávací firmy. Originální článek končí vtipem: „Hudební průmysl zemře. Jde do nebe, tam potká Boha a ptá se ho: ,Proč ses o mě nepostaral?’ A naštvaný Bůh odpoví: ,Cože? Seslal jsem ti iPod, digitální prodej a internetové rádio a tys je všechny zničil. Co víc jsem mohl udělat?‘“
Na druhé straně spektra Gross odhaluje publicistické nešvary. Narychlo spíchnuté články, psané pod hrozbou poslední možné deadline, či články, které se za každou cenu snaží jít proti proudu. Johna Harrise z The Guardian možná naštvalo, že musel silvestra trávit u počítače a jeho nekrolog Jamese Browna skončil jako pamflet proti funku, který prý zabil blues. Ještě horší jsou píšící celebrity, které dostávají prostor i v místech obvykle vyhrazených jen nejlepším profesionálům. Mezi nejotřesnější články se tak zařadil i druhdy slavný rocker Ted Nugent, který pocítil nutnost sdělit ve Wall Street Journalu pravdu o Woodstocku, kde prý celá jedna generace Ameriky zničila své naděje na spořádaný život „náhodným sexem, drogami a rockem bez duše“.
Ještě lepší než vybrané články je úvodník ankety, kterým Gross rok v hudební publicistice shrnul. Zjistíme, že vydavatelé hudebních časopisů vlastně řeší stejné existenční problémy jako nahrávací společnosti a klesající prodeje je nutí k originálním řešením. Ti nejzoufalejší (Amplifier) smazali hranice mezi publicistikou a product placement a nechají si platit za kladné recenze. Jiné časopisy uzavřely stejně jako hudebníci exkluzivní smlouvy s obchodními sítěmi (ať už Wall-Mart nebo kavárny Starbucks) a těží z užšího provázání s „životním stylem“, další (Paste, Premier Guitar) zkusily stejný trik jako nedávno Radiohead a nabídly svá čísla nebo rovnou předplatné za čtenářem zvolenou cenu. Nemusím snad dodávat, že český hudební tisk by také potřeboval svého Jasona Grosse. Kritika kritiků je tak zatím hlavně soukromou lustrací každého čtenáře.
Autor je hudební publicista.