Kosovští Albánci slavili na náměstích nezávislost, kosovští Srbové zapalovali celnice na hranici se Srbskem a novináři se opět začali slétat jako mouchy na med či jako supové na kořist. Ohňostroje i ohně na chvíli zakryly skutečnost, že pro Albánce, Srby ani ostatní se ze dne na den zas tolik nemění.
Zpravodajství o oslavách nezávislosti v Kosovu a protestech v Srbsku a na hranicích vzbuzovalo dojem, že se děje něco mimořádného. Možná ano, ale již dnes je jasné, že všudypřítomná bída potrvá pro Albánce i po procitnutí z momentálního opojení, a předáci kosovských Srbů už nyní na všechny strany, k mezinárodní správě, do EU i k Albáncům, vysílají signály, že jejich hlavním zájmem je nyní hovořit a jednat.
Nad kosovskými úřady brzy zavlají optimisticky laděné vlajky, blankytné s pampeliškovou siluetou hranic nového státu, se šesti bílými hvězdami, symbolizujícími šest hlavních národností nad ní. Vlajka je důkazem toho, jak si albánští představitelé Kosova dali záležet na tom, aby se trefili do litery loňského návrhu na podmíněnou nezávislost, předloženého zvláštním vyslancem generálního tajemníka OSN: státní symboly musí vyjadřovat multietnický charakter Kosova, pro jistotu tedy neschválili nic, co by v sobě neslo jakoukoli etnickou symboliku, která by mohla být nesprávně vyložena. Vládní komise prý vybírala z několika tisíců návrhů, ale vybrala ten, který je sice sterilní až běda, zato si však nikdo nemůže stěžovat: všem se v něm naměřilo stejným metrem. Můžeme se nad tím pošklebovat, volba to však byla velmi taktická. Albánci se nikdy nevzdají svého dvouhlavého orla, ani Srbové trikolory se čtyřmi „S“; podle plánovaného zákona však národnostní komunity budou moci nerušeně vyvěšovat vlastní národní symboly a nikdo je nebude zbytečně nutit ctít žlutou mapku na nebeské modři.
Vlajka bude vlát na parlamentu a ministerstvech, radnicích a hranicích, Albánci v ní uvidí pečeť nezávislosti. Srbové při jejím spatření pocítí spíše pachuť v ústech, ale i to je pro ně pořád lepší, než kdyby místo ní viděli vlát albánského orla, symbol nových vládců. A na novou vlajku budou ještě přísahat tři tisícovky budoucích příslušníků kosovských ozbrojených sil.
Nové vojsko a tajná služba
Současný Kosovský ochranný sbor, který Američané, dohadující se s povstalci z Osvobozenecké armády Kosova (UÇK) o demilitarizaci, zamýšleli jako Národní gardu, kdežto druhá strana jako taktický mezistupeň mezi UÇK a armádou nezávislého Kosova, bude rozpuštěn. Kosovský ochranný sbor zdědil po UÇK, v níž si ani ne třicetiletí borci navzájem přidělovali generálmajorské hodnosti, většinu velitelského kádru i valnou část mužstva. Příslušníky nové armády však musí kosovští představitelé vybírat způsobem, na němž se dohodnou s mezinárodní vojenskou misí – a dá se čekat, že ta nebude preferovat systém, který by umožnil bývalým guerillovým vůdcům obsadit znovu velení. Když jim minule tu šanci neprozřetelně dali, do dvou let se mnoho z nich octlo na černých diplomatických seznamech USA i EU s poznámkou „nežádoucí“.
Ale armáda vzhledem k tomu, že nebude smět vlastnit tanky, těžké dělostřelectvo ani bojové letectvo, není možná tak důležitá. Podstatnější bude, že Kosovo bude mít třeba vlastní zpravodajskou službu – a vzhledem k tomu, že neoficiální službu měly UÇK, resp. její politická nástupkyně PDK, druhá nejsilnější politická strana, i LDK, strana, která byla od roku 1990 až do předloňské smrti svého vůdce Ibrahima Rugovy téměř hegemonem kosovskoalbánské politické scény, se dá čekat tuhý boj o vliv v nové službě oficiální, tím spíše, že každá má jiné zázemí na Kosovu a mezi albánskou emigrací. Existence stínových zpravodajských služeb byla na Kosovu po léta veřejným tajemstvím, o němž mezinárodní správa systematicky mlčela, poněvadž se nechtěla pouštět do konfliktu se dvěma nejsilnějšími stranami. Prioritou bylo dosáhnout bezproblémového průběhu voleb. Tabu začali před pár lety prolamovat investigativní kosovští novináři. Podle nich by bylo nejlepší ožehavé téma otevřeně nastolit a debatovat o něm, do toho se však politikům moc chtít nebude. Podle nezávislých hlasů by také bylo nejlepší pravomoci budoucí služby pokud možno omezit, jenže pak hrozí, že si strany místo boje o vliv v nové zpravodajské agentuře raději vlastní struktury i lidi ponechají v záloze, jen je lépe skryjí a budou je používat například proti politickým protivníkům. Anebo ještě hůře, stínové služby jim budou sloužit jako můstek k černým fondům, praní peněz a organizovanému zločinu.
S vědomím toho, jak srostlé byly kupříkladu ještě nedávno tajné služby v Srbsku s pašováním drog nebo ukrýváním osob obviněných z válečných zločinů, to není příjemné pomyšlení. Kosovo není jen mafiánskou černou dírou, jak tvrdí někteří srbští představitelé, Haló noviny a Rusko, nebo jí není zásadně víc než okolní státy. Koneckonců není to tak dávno, co se o Makedonii, jednom ze dvou kandidátů vstupu do EU na západním Balkáně, tvrdilo, že zatímco jiné státy mají vlastní mafii, makedonská mafie má vlastní stát. Organizovaný zločin však na Kosovu nepochybně problémem je, a dokud bude trvat neutěšená hospodářská situace, kdy HDP zůstává na úrovni asi 1150 eur na hlavu už po několik let a také politika, podle níž Evropa uchazeče o práci s prozatímními doklady vydanými mezinárodní správou v Kosovu téměř nepouští do svých bran, bude podsvětí stále snadno rekrutovat pěšáky. Ty načerno dopraví do kýženého Mnichova či Londýna a vybere si od nich pak svou daň.
Boj o investory
Kosovo má nyní konečně šanci zapojit se do evropského programu odbourávání vízových bariér, což by mohlo odlehčit nezaměstnanosti, po letech zase přesunout váhy z ilegální ve prospěch legální migrace a do dvaceti let vést k podobnému efektu, jakého bylo před časem svědkem Řecko. Totiž že se emigranti ve stále větším počtu vracejí investovat našetřené peníze doma. Že se ale kosovská ekonomika brzy rozběhne, by bylo příliš optimistické očekávání. Loni se však začala probouzet. A po získání nezávislosti země bude lákat investory na přebytek pracovní síly, výhodnou geografickou polohu, ale i docela fortelně zreformovaný bankovní sektor, makroekonomickou stabilitu i euro jako valutu. Jestliže se uznáním nezávislosti klíčovými velmocemi investiční klima pro Kosovo vylepšilo, pro Srbsko znamenala vlna, která se přehnala vládou a která hrozila zastavením integrace do EU, naopak ohrožení dosavadního slušného investičního renomé. Zatím se však zdá, že škody nebudou trvalé. Vládní strany se v zásadě tiše shodly na tom, že by měly několik měsíců hlasitě protestovat, ale pak by měla integrace opět dostat přednost.
Zrozeno s etnickým konfliktem a neutěšenou hospodářskou situací ve vínku je Kosovo občas automaticky pasováno na příštího kandidáta kolabujících států. Nezávislosti se však dočkalo lépe připraveno než například Východní Timor. I když je pro běžného Čecha exotickou krajinou, je pro lovce senzací i přes poslední události a nepřehlédnutelný jižanský duch v podstatě krajinou nudnou. Lidé ve městech tu řeší tytéž komunální problémy jako u nás: dopravní situaci, místa k parkování, odvoz odpadků, jen se k tomu občas přidají výpadky v zásobování elektřinou či vodou. I lidé na venkově tu mají podobný základní problém jako u nás – že jim ti z měst nerozumějí, protože jim příliš nenaslouchají.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.