Freetekno komunita se z podstaty vzpírá každé politizaci svých aktivit a dnes už vlastně není úplně jasné ani to, zda si stále plně zaslouží svůj přívlastek „free“. Proto se pokus o vymezení genderových rolí i stereotypů uvnitř ní nutně jeví jako nesmyslný až směšný. Skutečnost ale ukazuje, že je v tomto směru v mnoha ohledech svobodnější, než by se u programově NEpolitické (nikoliv apolitické) subkultury dalo očekávat.
Zatímco v rámci většiny alternativních subkultur existují ženské proudy (punk, oi, hippies, ale i hip hop), jež poukazují na nerovnoprávné postavení žen obecně ve společnosti, ale i konkrétně uvnitř vlastní komunity, tak živelné a myšlenkově nepoddajné tekno nic takového nezná.
Většina dívek či žen, které se podílejí na aktivitách jednotlivých soundsystémů, přiznává, že nad mírou přenosu patriarchálních vzorců myšlení do lůna komunity „nikdy příliš nepřemýšlely“, a jedním dechem dodávají, že důvodem je prostředí, kde se s ním prostě toliko nesrážejí. Nejde ale v žádném případě o slepotu, jež to, co nevidí uvnitř celé společnosti, pochopitelně není s to zahlédnout ani uvnitř vlastního alternativního prostředí. Tři oslovené ženy, které se už nějaký ten rok aktivně pohybují v rámci freetekno scény, totiž bez výjimky označily současnou společnost za „negativně patriarchální“, přičemž jedna z nich uvedla, že se „celkový přístup společnosti zlepšuje“.
Kdo chce, ten i může
Svou roli zde jistě hraje fakt, že soundsystémy fungují na kmenové, (velko)rodinné bázi, a člověk tedy nemusí být rovnou hvězdný Dj či geniální audiofil, aby pro své ruce či hlavu našel v rámci skupiny upotřebení. Zatímco i v naštvaném punku a blýskavém hip hopu lze mluvit o zřetelné hiearchizaci uvnitř komunity, tak v rámci soundsystému, zdá se, funguje jen pozice jakési přirozené autority a ani ta si nikdy nemůže být zcela jista svým postavením. Je pak úplně jedno, zda někdo hraje či jen tahá bedny nebo pomáhá za barem, což je realita, která dává vyniknout všem bez výjimky pohlaví, ale i talentu.
To nic nemění na faktu, že je to stále většina mužů, kteří jsou veřejnými hlasy komunity, a pokud jde o kreativitu, tak jistě počtem převyšují druhé pohlaví. Jenže ženám v ničem nebrání a dalo by se říci, že jde pouze o rozhodnutí té které z nich, jakou roli pro sebe uvnitř komunity najde. „Jsou ženy, které si stěžují, že jsou znevýhodňovány a že chlapi to mají všechno lehčí, ale to je proto, že o tom přemýšlejí a řeší to, namísto aby to neřešily a chovaly se, jak chtějí,“ vysvětluje Franceska a její slova doplňuje Djka Cyborca, která se také domnívá, že muži v rámci komunity nejsou ničemu překážkou, to jen „většině dívek stačí být po boku kluka, který patří k soundsystému, protože je to tak pro ně pohodlné“. Způsobnou roli přívěsku muže ale podle oslovených žen nelze spojovat s charakterem a podstatou freetekno komunity, nýbrž pouze s obecně dosti rozšířeným vzorcem ženského chování a toho dívčího zvláště. „Když chce být jen partnerkou a nic nedělat, tak může, je to její věc, takové ženské se tak ale chovají bez ohledu na prostředí, v němž se vyskytují,“ dovozuje Franceska.
Co se týče klasických ženských rolí a rozdělení na mužské a ženské práce, tak ani to nelze v rámci dané subkultury považovat za model zcela převzatý z většinové společnosti. Kočující (travellerská) část subkultury, která je stále marginálnější a lze dovozovat, že se blíží svému zániku či proměně ze stálého života v pohybu na občasné delší výjezdy, tradiční rozdělení rolí nezná dokonce vůbec. Ženy zde v mnoha případech řídí nákladní auta, stavějí zvukové aparatury, svářejí nejrůznější skulptury a spolu s muži se neštítí ani aktivit, jež jsou daleko za hranicí legality.
To ovšem neznamená, že vedle toho jaksi rezignovaly na své ženské role a třeba nevychovávají děti. „Část funguje tak nějak kmenově, ženy vaří jídlo a chlapi jsou primárně těmi, co stavějí bedny, což je podle mého přirozené a já se tomu nebráním, nemám chuť tahat těžké věci,“ uvádí Franceska a Viky doplňuje, že „freetekno komunita je v tomto směru jedna ze společností, kde se ženské a mužské role nijak zásadně neoddělují“.
Co se děje před bednami
Subkultura však není tvořena jen těmi, kteří ji živí svou kreativitou, ale i návštěvníky, pro něž je určena a jejichž místo není za soundsystémem, ale v tanečním kotli před ním. Lze jistě oprávněně dovozovat, že vzorce genderově svobodného chování jsou nepřenosné bez vlastní reality uvnitř nějakého soundsystému, a tak nepřekvapí, že názory, chování a přesvědčení návštěvníků rave akcí často nesouzní s výše popsaným. Ani nemůže, neboť je žitou zkušeností, která zkrátka před bednami není moc vidět, natož slyšet.
Bylo by bláhové šmahem označit tekno subkulturu za vpravdě genderově vyváženou, neboť i zde je ženství částečně zneviditelněné, především co se týče některých specifických aktivit. „Neznám jedinou holku, s kterou bych si mohla povídat o produkci livesetu, zato kluků spoustu,“ sděluje Cyborca a s úsměvem dodává, že „bez kluků by to prostě nešlo“. Tribalistický základ této komunity tedy bude zřejmě tou skutečnou devízou, která sice nevytváří nějaké stereotypům zhola nedostupné prostředí, ale rozhodně umožňuje rovnocennost těm, kteří o ni opravdu stojí.
Autorka je dlouholetá účastnice technoparties.