420PEOPLE v Arše střídavě úspěšní

Jádrem skupiny 420PEOPLE jsou tanečník a choreograf Václav Kuneš, tanečnice Nataša Novotná (oba bývalí členové Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána, viz A2 č. 42/2007) a produkční Ondřej Kotrč. Na jejich novou premiéru v pražském Divadle Archa se čekalo ze dvou důvodů – jednak se zvědavostí, kam se vyvíjí taneční myšlení Václava Kuneše, jednak proto, že v rámci večera měl být uveden duet proslulého izraelského tvůrce Ohada Naharina.

Pod vlivem vysokého napětí

Výsledek je povzbudivý. Choreografický rukopis Václava Kuneše se za necelý rok zřetelně posunul směrem k aktuálnějšímu tanečnímu jazyku. Choreografická výpověď je nyní strukturovanější, začala být živou tkání, která reaguje stejně účelně jako spontánně. Novinka pod názvem Golden Crock (Zlatý křáp?) pro tři tanečníky přinesla zajímavý choreografický materiál. A slova křáp – střep – třepení – třesk – třes – třeštění – trs – torze – zkrut by nás vskutku mohla tímto tancem provázet. Taneční proud se co chvíli začne rozkládat jako energetické spektrum, lámat se, praskat a chvět. Tanečníci se ocitají jakoby pod vlivem vyššího napětí, nejsou to už oni, kdo vede pohyb, ale pohyb vede je – či spíše třas než pohyb; třas, uhranutí, uštknutí. Ocitají se na zápraží transu a pak se zase vzpamatují a jako náhle probuzení
ze sna vplují znovu po paměti do denního proudu tance. Dozvídáme se od nich, že trans je rubem tance, a když na to přijde, je blíže, než bychom si byli mysleli.

Zdá se, že touto choreografií Václav Kuneš osvobodil svou živelnost a spolu s ní i živelnost tanečníků. Mohl se opřít o silné fyzické charisma a taneční magnetismus Franceska Nappy a Nataši Novotné, kteří vzali dílo evidentně za své. Šťastně se vyhnul banalitě explicitní erotiky. Dýchaje spolu s tanečníky, prokreslil dynamické kontrasty a odstíny, které jsou živou mízou každého tance. Úplně mezi ně nezapadá třetí tanečník, Milan Odstrčil. Jeho taneční kvality jsou ovšem nesporné, z otoček létají kovové piliny, on se však nedokáže zpřítomnit na jevišti tak jako jeho kolegové. Nemá v sobě dostatečnou asertivitu, je příliš vstříčný, jde jim oběma z cesty, což ho lidsky ctí, ale jeho dráp pak ve výsledku schází. Možná vztahová struktura se tak ředí, ředí se možné drama. Vinu však s ním sdílí i choreograf, neboť ho občas nechává na holičkách na okraji dění. A tam také občas autorsky sleví, nechá tanečníka udělat něco tuctového, formálního. Jelikož je ale choreografie živý útvar, tato rána (ostatně nepříliš vážná) se může časem zacelit.

Jinou novou choreografií večera, duetem On an Even Keel, navázal Kuneš na předchozí Small Hour. Provedl ho sám s tanečnicí Rei Watanabe. Kus má být další částí zamýšlené­ trilogie, nedostal se však tak daleko jako Golden Crock. Téma je vágní, taneční slovník vcelku obligátní, celkový dojem unylý. Přispělo k tomu i svícení, zanechávalo (ostatně ve všech dílech večera) drobnou pachuť horroru vacui, prostor se choreografům poněkud světelně vymyká a teskní…

Pohyby rozlezlé jak ještěrky

Unyle působila i nová choreografie Toma Rychetského. Tento senzitivní tanečník a choreograf s těžkým emotivním jádrem, zabarvený melancholicky, vzbudil velkou pozornost některými svými díly (Bezpředmětná křehkost, Nanopicture), ale teď se nějakou dobu nemůže „nahodit“. Prozatím mu nepomohlo ani příbuzné prostředí 420PEOPLE. Užíral se ve svém sóle 5 kroků k toběsám, jakkoli s vidinou Nataši Novotné zjevující se na periférii jeviště. Jeho samotu nezrušila ani vizualizace pohyblivých promítaných stuh, které koupaly osamělého tanečníka v bílých vlnách, přesto mu však neměly co říct. A tak tři body – tanečník, nehybně putující tanečnice a virtuální řeka – zůstaly nepropojenými prvky. Nemůžeme se proto dočkat dalšího slova Toma Rychetského.

Nové (malé soukromé) Bolero Ohada Naharina, hudebně zmutované syntezátorem, je originální odpovědí na výzvu Ravelova kultovního opusu. Choreografové zpravidla využívají při studiu tohoto díla kolektivní dynamiky souboru. Zde stojí za celý svět dvě dívčí tanečnice, dvě dvojnické bytosti v černých šatech, ožehnuté z jedné strany fialovým, z druhé brčálově zeleným reflektorem, jako by je vystínoval Egon Schiele – skvělé Nataša Novotná a Rei Watanabe.

Celé by to mohl být jemný taneční vtip, kdyby to nebylo zároveň tak detailně propracované. Od tanečnic to vyžaduje velkou inteligenci a smysl pro pointy – artikulovat s přehledem sofistikovanou Naharinovu ironii a přes veškerý humor a podsaditost pohybu si uchovat i jakési nedotčené tajemství kněžek. Tančí se tu dvojnickými synchronizovanými pohyby, které se čas od času rozlezou jako ještěrky, to vše v reakci na stejně rozeklaný jazýček hudby. Směry a protisměry, pohybová překvapení a taneční zcizováky. Jestli Chaplin vytýčil pravidlo „každou minutu jeden gag“, tady je po deseti vteřinách. Na závěr se hudba prolákne jako voda z rozbitého radiátoru. A tanečnice? Myslí si své…

Autorka je taneční publicistka.