Bernie Higginsová žije v Praze už sedmnáct let. A v poslední době se jí daří husarský kousek. Den poezie, vzniklý původně jako příležitostná připomínka narozenin Karla Hynka Máchy (16. 11. 1810), se po letech rozrostl na impozantní projekt, trvající bezmála dva týdny. Zahrnuje akce nejen v Praze, ale i v jiných, malých i menších českých městech, a nabízí vedle místních „hvězd“ (Viola Fischerová, Zbyněk Hejda, Petr Král, J. H. Krchovský) i jména docela exotická. Namátkou z programu letošního 10. ročníku, nazvaného V zrnku písku vidět svět: Lyndy Koudache, Eiléan Ní Chuilleanáin, Ruxandra Novac, Zafer Şenocak…
Patří ke zdejšímu folkloru, že nám Máchu a poezii takto velkorysým šťouchancem připomene až mladá žena původem z Newcastlu. Zároveň je to tím zajímavější; pohled někoho odjinud nás může lecčím překvapit, vyburcovat z těžkopádných stereotypů. Přesně tak bylo zaskočeno nás pár, co jsme po závěrečném večeru letošního Dne poezie zašli do Týnské kavárny na skleničku, když Bernie v průběhu debaty náhle emfaticky připomněla Shelleyho výrok: „Básníci jsou nepoznaní zákonodárci světa.“ Sama na ten moment vzpomíná v rozhovoru pro Respekt č. 49. Dodává k tomu: „A přítomné básníky to zhnusilo. Spojovali si to nějak se státem, se státními básníky.“
Zhnusilo – to ne. A na státní oficióznost, co vím, také nikdo nepomyslel. Spíš jsme na chvíli byli tváří v tvář vznosné Shelleyho myšlence bezradní. Přistiženi, nebyli jsme s to se srovnat s velkolepým romantickým konceptem. Bylo to až komické: básník, jenž tu doteď seděl spíš jako zpráskaný, byť chvilkově podrbaný pes, měl sotva na útratu, v kapse ušmudlanou neprodejnou sbírečku, hrbil se v kouři nad stolem pár minut před zavírací hodinou, by měl náhle povstat z popela co vrchní „legislativec“ světa? Zarazil nás výraz „legislator“, jejž Shelley použil. To slovo má v angličtině suverénní anglosaskou abstraktnost, jištěnou vznešeným stínem latiny. Naproti tomu náš „zákonodárce“: suchá přísnost a velkomožnost z něj trčí a hrozí až hrůza. I angličtina má utilitárnější, právničtější výraz „lawmaker“. Ten ale Shelley nepoužil. Nedalo by se Shelleyho označení básníků přeložit – méně nebásnicky?
Té noci jsme na nic nepřišli. Zůstala však vzpomínka na propast mezi titánským nárokem dávného romantika a chudokrevnou, podťatou realitou. V Shelleyho eseji Obrana poezie, z něhož věta pochází, se to hemží vznešenými pojmy: hierofant, božství, řád, empatie, věčná pravda, neviditelná podstata člověka, zlatá křídla vědění a naděje, ozvěna věčné hudby… „Poezie je záznamem nejlepších a nejšťastnějších chvil těch nejlepších a nejšťastnějších myslí.“ „Poezie činí nesmrtelným vše, co je nejlepší a nejkrásnější na světě.“ „Poezie pozvedá z úpadku božské vtělení v člověku.“ – Co my s tím dnes? Některé současné sbírky vyvolávají spíš dojem, že poezie jsou dostihy v šklebení, snažnosti, neobvyklosti, povinných piruetách, metání metafor… Má být podobný poetický „pudink“, abych si půjčil výraz, za nějž vděčím Indiciím Ondřeje Macury, napříště legislativou dneška? Co když ano; třeba se namísto řádu a věčné hudby už jen zraňujeme o „střep oka“ z rozbité bysty Beethovenovy, do níž jsme nedopatřením šlápli (zas výtečný Macura). Jak být zákonodárcem ve světě, jenž sám zákony poztrácel, lépe: jenž možná jen předstírá, že je poztrácel, lépe: jehož nejposlednějším zákonem je stavět dosavadní zákony na hlavu, anebo: jak být zákonodárcem světa, jenž své zákony odhaluje a předvádí natolik brutálně, že bychom měli chuť ho radši něčím zakrýt, hodit na něj deku, z rozpaků nad exhibicionismem sebou posedlého starce?
Nevím, zda jsou básníci nespatřenými zákonodárci světa. Mácha, zhruba Shelleyho současník, jistě slynul citem pro hluboké zákonitosti básnického jazyka, obraznosti a vůbec lidské situace ve světě. Svým dílem stačil předznamenat vývoj na desítky let dopředu. Vidět v něm rovnou „zákonodárce“ – jímž byl – mi ale přece jen přijde upjaté, přepjaté. Osobně je mi bližší představa básníka jako poutníka (i jím Mácha byl), „východního“ zaznamenavatele daností. Někoho, kdo se nevidí tak výlučným, ale kdo dokáže, touží splývat se světem, chápe ho jako řád na básnictví nezávislý a jím neovlivnitelný, řád, jehož on, básník či poutník, není prorokem, strážcem ani strůjcem, ale spíš provazečem, prázdnou „protiváhou“.
„Nikdy jsem si nepřál měnit ani řeč, ani svět… Vždycky jsem si přál měnit sám sebe, toho, kterého jsem měl na dosah ruky, sebe sama. Odtud se považuji vždycky za svědka… protože už od dětství jsem byl naplněn obdivem ke skutečnosti, kterou jsem nevytvořil, která byla dřív, než jsem byl já, ten, který si nepřál nic víc než ji zrcadlit, tolik krásy měly pro mne i ty nejhroznější události.“ Z příští věty už bude jasné, kdo tu mluví: „Vždycky jsem byl tím kulovým filkem, který se prochází ve slunci s rolničkou v ruce…“
Co na to Percy Shelley? „Básník je slavík, jenž sedí v temnotě a zpívá, aby si dodal odvahy ve svém osamění.“
Autor je básník, literární kritik a hudebník.