Text: říše perverze

Rozkoš z textu je pojem, o němž lze snadněji říci, čím není, než čím je. Není především jakýmsi spotřebním požitkem, libostí konzumu (pozůstatkem rozkoše ve zpozdile kapitalistické společnosti). Nerovná se ale (aspoň ne úplně) ani kulturnímu plezíru z četby, obdobě tradičního art de vivre, podléhání kouzlu lampy a otevřené knihy. Říci o ní naopak lze, že staví zjevení senzuality, erotičnosti, tělesnosti textu proti sterilitě objektivní vědy, suché analýze rovin díla („školní“ strukturalismus), funkci díla jako neškodného prostředku odreagování se (buržoazní kniha), jako výrazu třídní úzkosti (marxismus) nebo symptomu hlubinné, textem manifestované poruchy (psychoanalýza). Přesto: jak myslet „erotičnost“ textu, není-li myšlena obsahově – „knihy zvané erotické (…) zobrazují ne tolik erotickou scénu jako očekávání, přípravu, její zbytňování“ – a má-li nebýt jen asociální a sybaritská, ale zároveň umožňovat jakousi permanentní revoluci textem?

Prvotní podmínkou představy, že „konzumace“ textů je cosi systémově podvratného, je, řekněme předem, zrušení umělého protikladu mezi činným a kontemplativním životem. Kdo si čte, zlobí.

Idiotské ruměnce ideologie

Barthes v Rozkoši z textu rozvíjí s novými akcenty téma, kterým se zabývá již od Nulového stupně rukopisu (1953) a Mytologií (1957), téma ztracené nevinnosti řeči a zákeřné­ „přirozenosti“ novodobých rituálů (reklama, víno versus mléko, wrestling…). Ve své první knize popisuje, jak pokusy osvobodit řeč z dědictví formy, založit nový umělecký jazyk končí novým dědictvím, novou manýrou; je nemožné být zároveň vně umění, vně diskursu a zároveň uvnitř. Mýtus o řeči bez řeči, psaní vně diskursu tak končí antiutopicky: hledání nulového stupně je marné.

Každá mluva bojuje o nadvládu, říkal vždy Barthes. Literární dílo v Nulovém stupni prostitučně užívalo různých diskursů, různých mluv, a neslo tak svou ideologičnost skrytě, jako neviditelné Kainovo znamení. Tatáž diverzita, mnohost řečí v Rozkoši z textu otevírá možnost řeč „vydědit“, nestranit žádné z nich, tj. rozpoznat figury odporu (ani systémové, ani rétorické) vůči zdánlivě jednotnému obsahovému toku textu. Tato možnost se nezakládá v autorovi a v jeho tvůrčím gestu, ale ve čtenáři – v novém „antihrdinovi“. Čtenář je pan Teste naruby, mravní vyvrhel společnosti, kdosi, kdo mlčky přijímá všechny kontra-dikce. Každý text obsahuje pozůstatky ideologie, perverzní čtenář (perverze je pojem trochu sexuologický a cele sémiologický) se jim však vysmívá jakožto „idiotským ruměncům“. Hledání ztracené nevinnosti řeči, které se zdálo být předem odsouzeno k nezdaru – a na kterém je zajímavé právě to, že řeč byla poskvrněna –, je možné prožít v záchvěvech figur, rytmů, sémantických ech, v tom, čemu říká Barthes v náhlé touze po tvůrčím subjektu „erotické tělo autora“.

Erotičnost je tedy možné myslet například takto: jako průrvu mezi břehem konvence a břehem inovace.

Úvod k tomu, co nikdy nebude napsáno

Barthes není pouze propagátorem požitku z textu (ačkoli je i tím), ale formuluje i ztělesňuje jistý teoretický zlom, v němž dochází k zásadní proměně hranic a pojetí subjektu, jazyka, textu, textovosti, tělesnosti, čtenářství a ideologie. Ve zmíněných oblastech navazuje Barthes nejvýrazněji na Jacquese Lacana a Julii Kristevu; v pozadí rezonují myšlenky především Nietzschovy (podobně jako rozkoš a slast podle Barthese se podmiňuje i vyvrací rozkoš a bolest v Nietzschově Vůli k moci) a Heideggerovy (pojetí jazyka: „řeč mluví“).

„Pojem“ rozkoše (plaisir) je zvláštní, kontraintuitivní. Místy je stavěn proti „pojmu“ slasti (jouissance), místy je s ním volně zaměnitelný. Pojem jouissance (též orgasmus) je volně inspirován Freudem, respektive Lacanovou reinterpretací Freuda. Pro Lacana je touha po joussiance touhou subjektu po návratu do stavu před tím, než vstoupil do symbolického řádu jazyka, před tzv. zrcadlové stadium (kdy dítě rozpozná svůj odraz jako celistvost já): do stavu, kdy subjekt ještě není subjektem, ale čímsi (z hlediska později ustavených struktur) roztříštěným. Pro Barthese je trhlina slasti chvílí anulace subjektu (a znovuzrození prvotního já?), okamžikem perverze, která „pouhou“ rozkoš (požitek) překračuje a je destruktivní vůči jednotě subjektu, kultury, řádu symbolů. Rozkoš/slast směřuje subjekt mimo kulturu, mimo směnu (významů, hodnot, oběživ); je čirým mrháním a v tom smyslu blízká zániku. „Zadarmo je, jak známo, jen smrt,“ cituje Barthes Freuda.

Nelze určit, kdy se z rozkoše stává slast (anulace, smrt), a naopak kdy je smrt vykupována (již v řádu „něco za něco“) rozkoší. Vztah rozkoše a slasti by snad mohl být přepisován nějak takto: srloazsktoš. Text o této rozkoši nelze podle Barthese napsat, přesto se rozkoš, ona rozptýlená, fluidní, atopická, nějak do Barthesova textu promítá, byť už jen na úrovni tvarů – jde o sbírku nestejně dlouhých odstavců – a fetišistické touhy uspořádat text abecedně.

Přes zjevnou inspiraci psychoanalytikem Lacanem je pro Barthese zároveň typická nedůvěra vůči „psychoanalytickému četníkovi“, který umí převádět afekty na stigmatická schémata. Ve své typologií čtenářů (jak čte: maniak, hysterik, paranoik, fetišista) nechává Barthes rozehrát i jemnou ironii vůči slovníku výchylek.

BARTHES

Představa permanentní revoluce (textovosti) může na Barthesově ideologickém profilu odrazovat (že sám ideologii neuniká, si je dobře vědom); ale ať už věříme v jakousi „revoluci“ nebo nikoli, Rozkoš z textu zůstane textem převratovým. „Po Barthesovi“ a zmíněném vývojovém zlomu již v každém případě je zřejmé, jak ošidné je chápat společenské instituce a sdílené kategorie diskursu jako „přirozenost“, jako cosi daného. Stejně zrádné je chápat text jako dokonalou organickou jednotu, jejímž zdrojem je subjekt autora, neboť ten sám je rozpolcen mezi potvrzením a rozrušením nastoleného jazykového a kulturního (symBolického) řádu, mezi vědomím A nevědomím. Jeho tělesnost, „eRoTické tělo“ – přebytek, který se do přijatých znakových systémů „nevejde“ a „neHodí“ – se samovolně vpisuje do tExtu na způSob anagramu.

Autor je literární teoretik a překladatel.