Ivan Wernisch: Naoko odcházím

Mohlo by se zdát, že od začátku devadesátých let je trochu přewernischováno. Pokud ovšem vynecháme populární antologie zapomenutých autorů (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, 2001, a Píseň o nosu, 2005), Wernischem uspořádané almanachy současné literatury (Lepě svihlí tlové, 2002), výbory z jeho vlastního díla (Lásku já nestojím, 2001, Půjdeme do Mů, 2002), popřípadě nová vydání starších sbírek (týká se především reedice Zimohrádku, 2004), zůstanou novými sbírkami poezie knihy Frc (1991), Ó kdežpak (1991), Doupě latinářů (1992), Zlatomodrý konec stařičkého léta (1994), Jen tak (1996), Proslýchá se (1996), Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové (1997) a Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún (2001). Taková bilance v průběhu deseti let není zase tak ohromující, jak by se na počátku mohlo zdát. Je ovšem také třeba připomenout knihy volnějších textů a záznamů – Pekařova noční nůše (1994) a Růžovejch květů sladká vůně (Virtuos na prdel) (2003) a pod pseudonymem Václav Rozehnal vydanou sbírku Z letošního konce světa (2000). Mnohé z jmenovaných knih však vznikly v osmdesátých letech, a tak lze Wernischovu básnickou tvorbu od pádu starého režimu do současnosti sledovat od vydání Doupěte latinářů (nakladatelství Petrov knihu před časem vydalo již potřetí) přes volnou trilogii Jen tak – Proslýchá se – Ašchabad až po Nún. Řadu nyní doplňuje sbírka nová, nazvaná Hlava na stole, která by zasloužila označení apendix – drobný konec ke všemu již autorem řečenému.

Ivan Wernisch nijak nezapírá, že ho pinožení a činění kolem literatury trochu otravuje – můžeme se dohadovat, nakolik jde o pózu a vrtoch a nakolik o vážnou věc, ale nikdo nezaručí, že dokážeme správně rozlišit. Wernische možná ani tolik nevyčerpává samotná skutečnost existujícího rozdvojení, jako spíš nutnost důsledně jej potvrzovat. Právě proto v nové sbírce sotva najdeme něco překvapujícího a zároveň jsme znovu fascinováni tím samým, co nás překvapilo už v řadě předchozích jeho knih. Znovu zde nacházíme takzvané překrady, které tvoří integrální součást celku (tentokrát cikánských písniček), odkazy na pitoreskní, často neexistující postavy (viz podtitul básně Hledě na luč zakatu – Z rukopisného zpěvníku J. Kolíska, telefonisty 1. kulometné roty 3. pluku Jana Žižky z Trocnova). Jako by šlo o Wernischův znak, jeho Kainovo znamení a past v jednom. Ale přece je tu něco, co procházelo vývojem ve volné trilogii a dostalo se ke slovu až v Nún: totiž téma stáří a zániku.

Odcházení, padání, couvání

Ani motiv smrti není přitom ve Wernischově díle žádné novum, stačí vzpomenout na jedovatou grotesknost sbírky Loutky, kde je smrt syrová a tuhá. Sotva lze zpochybnit i ostrost temných básní ze sbírek z osmdesátých let (např. Prasinec). To vše v Hlavě na stole sice je, ale zpomalené, podědkovatělé, zestárlé, směšné a zároveň dojemné, chorobně nevrlé, sklerotické a poeticky ještě úplně nevyužité. A přece lidštější a vyrovnanější než předtím, dospělejší. Již sám název Hlava na stole poskytuje jistý klíč ke čtení sbírky: „Láhev od rumu se vrhá/ Ze stolu po hlavě Do šílené hloubky“ (báseň Tam dole, s. 16). Odcházení, padání, couvání do jiných míst a prostorů, už skoro těšení se na to jiné, co přijde.

Ony prostory jsou místa bez času, lidmi (zdánlivě) neosídlená, ztuhlé obrázky světa,  do kterých vstupují vůně, zvuky a přírodní děje. Nejde ani tak o záhrobí, jako spíš o zátiší nebo lépe zálidí. Místo ruchů společenského života slyšíme zvuky – bzučení much, štěkot psů. Je vůbec zajímavé, jak se do popředí dostává samotný motiv psa („Psí vytí ze dvora“, s. 23; „Nikde ani pes“, s. 21; „ve vsi už na něj štěká pes“, s. 52). Štěkot je obrana, vyhánění cizinců z míst zastaveného času. V těchto místech všechno bylo a je stále v jednom bodě přítomné, jenom se zdá, že tu stále překáží člověk. Ale jak již bylo řečeno, vše je jen naoko, zdánlivě pro pobavení příchozího – „Jste jediný cizinec/ Všichni se hýbou, jako by ještě žili“ (s. 28). I mrtvý člověk je tedy součástí světa, součástí, která sice překáží, ale patří do stálého itineráře takového prostoru. Příchozí (a otázkou je, zda autor nebo čtenář), který je divákem a roznětkou pro oživení celého světa, je jediný živý. Stává se tvůrcem všeho rozpohybování; bez něj by se z manýristického zátiší staly jednotlivosti: ryby, svícny, jablka. Vracíme se náhle zpátky do šedesátých let k Wernischovým raným sbírkám, ve kterých figuroval ten okouzlující, všední den, oživený slovem a smyslem pro detail či bizarnost. Setkáváme se ale s jinou zkušeností: Zatímco v minulosti byl oživovatel veselý a skotačivý mladík, který měl sklony k anarchizování, nyní padá na tvůrce nesmírná odpovědnost za každý kousek odhaleného prostoru. Tvůrce nyní může buď prostě být nebo přemýšlet: „Tak takový to bude/ Až budu v rakvi.“ (s. 23) Jenže pořád je tu nutkání zvednout se (koneckonců i z té rakve), vystoupat dál, jít až na konec cesty, nebo se o to alespoň pokusit. Sotva říct, co nás na Wernischovi fascinuje víc, zda dětinská zaťatost, se kterou je toto lpění na pokračování doprovázeno, nebo až taoistická vyrovnanost některých veršů, která ví o cestě svoje a jen naznačuje. Výsledek je pak mnohdy rozervaný, rozpolcený. Kterou stranou se vybrat: odevzdat se tomu, nebo bojovat s tím?

Stylizace sklerotika

Zatímco smrt má ve Wernischově slovníku své pevné místo, stáří se v něm jen hledá a rozhlíží. Pokud si vzpomeneme na předchozí sbírku Nún, vybavíme si postavičky a figurky zestárlých a popletených námořníků a cestovatelů, jejichž sklerotický svět pomáhá dotvořit obraz světa, někdy možná až příliš jednotvárného a narýsovaně nudného. V Hlavě na stole se už Wernisch obešel bez postav těchto zástupných strejců: zůstává sám se svým unaveným životem. Už ho vlastně nic nezajímá, všechno obtěžuje, bolí a mrzí. Lze sotva odhalit, do jaké míry je to opět hrané. Přesto se mi však zdá, že se autor neskutečně baví. Stylizace sklerotika tentokrát převládla nad mystifikací. Relativizuje se všechno, vzpomínky se pletou jedna s druhou a slábnou, jen ty na dětství jsou jaksi křišťálovější. „A člověk se začíná podobat svýmu dědečkovi“ (s. 15).

Hlava na stole je sbírka psaná jakoby schválně na rozloučenou; stále se v ní, v mnoha rovinách, oznamuje, že už se zavírá, končí, už nic dál nebude. Bilancování se nechává na jindy a na jiné. Vždyť hlava na stole je hlava unavená, která odpočívá, spí opileckým snem nebo prostě jen tak zdřímne do nehybnosti. V takovém případě se ideálně prolínají právě obě dvě témata Wernischovy poetiky poslední doby (stáří a smrt), které vyúsťují v třetí: unavenost stáří a smrt – vše jen na­oko, jako v komedii loutek. A to je pro autora asi nejlepší, nejčistší a nejpřirozenější způsob obrany před světem i sebou samým.

Autor je redaktor časopisu Tvar.