Kdo by to do klavíristy řekl?

Frank Rothkamm (nar. 1965) je Němec žijící střídavě v New Yorku a Los Angeles. Obrýlený intelektuál s nemalým smyslem pro humor na své značce Flux vydává konceptuální alba, v nichž zúročuje své vzdělání a zkušenosti s hudbou od klasiky po disco a industriál, hlásá supermodernismus, z nějž touží – především z finančních důvodů – stvořit církev, a s oblibou koncertuje na střechách newyorských mrakodrapů.

Triumf stroje jménem IFORMM

Proslavil se především albovou trilogií FB01 – FB03, poctou pionýrům elektronické hudby, pořízenou na unikátním nástroji IFORMM, který sestrojil z běžně dostupných zvukových modulů. Nástroj s několika klaviaturami se automaticky přelaďuje podle předem vloženého algoritmu a klavírista Rothkamm na něm dokázal tvořit elektronickou hudbu navazující na tvorbu například Karlheinze Stockhausena improvizovaně a v reálném čase. Zmíněný supermodernismus je zde ztělesněn plně syntetickou vibrací bez jakékoli podobnosti s empirickým světem. Trilogie byla nahrávána výhradně v polospánku, aby byl vyloučen vliv selektujícího ega. Byla nahrána přímo do záznamového média bez jakýchkoli předem určených pravidel; autor se snažil využívat jen intuici a transcendentální myšlenky. Výrazným „spoluautorem“ byly matematické operace ovlivňující řízenou náhodou průběh sinusových křivek zvuku. Výsledná polyfonie je dílem „skupiny Ego and Its Clones“ – navrstvení výše uvedeným způsobem pořízených stop. Výsledek převedený do netradičního formátu 4.1 byl předveden na několika site-specific vystoupeních a s jistotou a šarmem ukázal, že raná elektroakustická hudba nemusí být jen retrozábavou mladší generace, ale dokáže, aniž by popřela své kořeny, znít zábavně i zcela současně.

Jé, houba!

Album Moers Works (na značce Monochrome Vision) bylo lehkým vybočením z řady „dospělých děl“. Kolekce krátkých miniatur, které Rothkamm coby teenager pořídil v Německu, ukazuje, že už v raném věku byl s to strčit do kapsy většinu postindustriálních zvukových kolážistů, slepenci šumů, rádiových manipulací a páskových sestřihů nechyběl nadhled a neutápěl se v popisnosti a mnohomluvnosti, častých hříších industrialistů, kteří si tak neradi připouštějí existenci veselí.

Příběh alba Just Three Organs začal před třiceti lety. Tehdy třináctiletý Rothkamm během lyžařského výletu dorazil k švýcarské kapličce, třikrát zaklepal a po vpuštění si na místních varhanách zahrál Bacha. Od té doby se varhan nedotkl, až po mnoha letech objevil v bazaru elektronický nástroj Yamaha Electone 250 D. Byl vyroben devět měsíců po švýcarské příhodě a čísla tři a devět se stala leitmotivem díla, které se 3. 3. 2008 zhmotnilo v podobě alba se stopáží 33:33, kde na ploše devíti skladeb zní troje varhany hrané třemi páry rukou a nohou. Nástroj byl přeladěn o 33 centů a ozvučen třemi reproduktory zavěšenými ve vzduchu tak, aby tvořily trojúhelník, mohutný výsledný reverb mezi nimi rotoval v cyklu tří otáček za minutu. Album je především poctou zvuku samému, od charakteristicky přidušených basových tónů až po vyloženě easylisteningové „bublinky“ krátce hraných vyšších frekvencí. Jednoznačně jde o Rothkammův nejodpočinkověji znějící opus.

Následující Opus Spongebobicum je, jak název napovídá, inspirován „opravdu surreálným“ kresleným seriálem Spongebob Squarepants a čtyřatřičtvrtěhodinovou skladbou Kaikhosru Shapurji Sorabjiho Opus Clavicembalisticum pro sólový klavír. Ani zde klavírista Rothkamm neusedá za piano, jeho zvuk si místo toho zvolil a vysamploval po pečlivém poslechu klavírních LP z padesátých let. Jako měl Sorabji několik hudebních témat, která pro něj měla téměř mysticko-filosofickou důležitost a objevila se v mnoha jeho dílech, a Stockhausen svou Formuli, Rothkamm pracuje s první částí partitury seriálové znělky a představuje ji ve čtyřiceti minutových variacích, v nichž ukazuje, jak dokonale zvládá řemeslo komponisty vážné hudby. Poměrně tradičně znějící dílo v sobě nese leccos „ze zákonitostí a historie klavírní hudby“.

Total makarón pervers

Letos, opět 3. března, se Rothkamm odvázal a představil humorné, bastardí album Frank Genius Is Star Struck. „Digitální kantáta“, jak albu říká, je podle terminologie současných tvůrců a kritiků elektronické hudby bastard pop či mash-up sestavený z vokálních frází popových hitů, které při vhodném seřazení dávají vzniknout jednoduchým sloganům. Pozadí tvoří primitivní disco a technobeaty, nad nimi své věty donekonečna opakuje Prince, Nico, Rolling Stones (ti dělají jen „úúú“, jímž začíná jejich temná pecka Gimme Shelter) a mnoho dalších. Přiznám se, podobný meta-pop obohacený o estetiku hedonismu hvězd dřevního diska jsem od Rothkamma opravdu nečekal, i když je tu jistá příbuznost s dílem zesnulého Arthura Russella, nyní znovuobjevené a oslavované discoikony, která „ve dne“ tvořila hudbu vážnou, „v noci“ vášnivou. Jsem zvědav, s čím vtipálek Rothkamm přijde příště.