Stereolab

Výrazným rysem tvorby Stereolab je kontrast mezi libozvučnou písňovostí a radikálně levicovým obsahem textů. Pracujete s tímto napětím cíleně?

To je spíš náhoda. Žádné napětí neplánujeme. Pracujeme tak, že já nahrávám hudbu na kazety (ještě pořád) a ty dávám Laetitii, která je otextuje. Její slova vypovídají o tom, co se jí zrovna honí hlavou, a občas je v nich něco s obecnější platností. Ale to, co nakonec nahrajeme ve studiu, je něco úplně jiného než to, co bylo původně na kazetách. Tam je jen kytara a melodie. Někdy je to popové, někdy temnější, někdy je tam víc elektroniky, jindy melancholie… Nikdy nechci do detailu znát výsledný zvuk, ale zkoumat a objevovat různé možnosti, rytmy… Když jsem napsal Ping Pong, neplánoval jsem, že to bude hit, ale nakonec z té písně vznikl jemný, melodický kus s trochu ironickou atmosférou à la šedesátá léta. Ale to jsem při psaní té skladby nevěděl.

Takže máte oddělené role: vy píšete hudbu a Laetitia slova.

Ano. A když dojde na nahrávání, všechna hudba i texty jsou volně k použití a na rovno­cenné úrovni. Takže občas v zájmu písně texty stříháme, kolážujeme… I když některé texty nevyjadřují můj názor, nehodnotím, jestli jsou dobré nebo špatné. Rozhodující je, jak se hodí k hudbě. Vyhovuje mi ta hraniční situace, kdy nemám absolutní kontrolu nad výsledkem, jenž je kombinací mnoha zdrojů.

Časopis Spin zařadil Stereolab mezi nejdůležitější skupiny devadesátých let…

…já vím, ale ani jsem to nečetl.

…a já se domnívám, že jste opravdu jednou z klíčových skupin pro hudební vývoj v minulém desetiletí, pro zvuk alternativní hudby i popu.  Je zajímavé, že vás popové publikum bere i s touto ideovou výbavou.

O to ale přece vůbec nejde. Někdy je moje hudba víc lounge, pokud máte na mysli tohle, a nemám ponětí, proč v hitparádách bodovala zrovna taková hudba. Asi je lidem bližší, když děláte něco jemnějšího. A zase, výsledný „jemný“ dojem zůstává kolektivní prací celé kapely, každý člen se snaží vyjádřit něco osobního. Vy jako posluchač si jen musíte ujasnit, jestli se vám tenhle popový zvuk líbí nebo nelíbí. Není přece nic špatného na tom pracovat v hudebním jazyce, který je obvyklý. A někdy v zájmu svého vyjádření musíme ovládnout i jiný hudební jazyk. Otázka, který je správný a který špatný, nemá smysl.

A jaké je pozadí toho, že se jedna z vašich skladeb ocitla na easy--listeningové sérii Café del Mar?

My máme skladbu na Café del Mar? To jsem nevěděl.

Vážně ne? Něco z alba Cobra And Phases Group Play Voltage In The Milky Night.

Opravdu? Občas nás někdo použije na kompilacích.

A jak je možné, že se vás nezeptá?

Oni se možná i někoho zeptají, ale třeba zrovna nejsme k zastižení. Tak si to vyloží tak, že je vše v pořádku. A ono vlastně je.

Důležitým aspektem devadesátých let bylo znovuprobuzení zájmu o starou elektronickou avantgardu – Stockhausena, musique concrète nebo mladší generaci krautrocku. Souhlasil byste s tím, že na této vlně také máte podíl?

To asi ne. Především není hlavním úkolem skupiny, aby působila jako, řekněme, jakási škola. Elementy, jež používám při své tvorbě, si beru ze všech možných zdrojů. Snažím se vždy být otevřený. Jsem si jistý, že někteří lidé se prostřednictvím Stereolab dostali k poslechu elektronické avantgardy, pro mě je to ale jen pokus o destabilizaci písňové formy. Možná ale máme víc společného s hip-hopem a jeho estetikou montáže nejrůznějších prvků. Naše písně, přestože nepoužíváme samplery ani nic podobného, vznikají jako tapiserie nebo patchwork.

Rovnováha mezi avantgardní a popovou složkou je právě tím, co mi na Stereolab připadá atraktivní.

Ale na začátku nám to moc nepomáhalo. Nejsme tradiční popová skupina ani zas tak avantgardní soubor. Druhá jmenovaná strana nás vidí jako někoho, kdo rozmělňuje estetiku avantgardy v popovém zvuku. Ale o nic jiného vlastně nikdy nešlo – náš zvuk je popový, ale může občas vstřebávat vlivy z jiných hudebních oblastí. Většina hudby, kterou poslouchám, je to, čemu říkáme elektronická avantgarda. A pokud mě ovlivňuje, nedokážu s ní zacházet jinak, než že ji vsadím do hudebních nápadů, které jsou mé vlastní, a snažím se vytvořit něco zajímavého. Vím, co dokážu, a sleduji, co dělají ostatní.

Na které straně máte větší publikum?

Na popové. Máme docela stálé publikum. Není dobré být sezonním módním zbožím nebo náhlým zjevením. Lidé, kteří mají naši hudbu rádi, jsou nám dlouhodobě věrní.

Kde se ten váš lounge zvuk vlastně vzal? Vím, že raná fáze Stereolab byla zvukově v lecčems odlišná – hlukovější, více drones… a dejme tomu od alba Mars Audiac Quintet (1994) najednou začala být mnohem barevnější.

S tím bych úplně nesouhlasil. Mohu zmínit skladby ze starších desek, které by se na Mars Audiac Quintet zvukově skvěle hodily. Ten bzučivý minimalismus je v našem zvuku od začátku až dosud. A náš první singl Mellotron je zase popový přesně v intencích Mars Audiac Quintet. I na prvním albu Peng! jsou něžné věci bez kytar a s bicím automatem. Tohle je taková „cartoonizace“ – lidé si zapamatují několik momentů a přetaví si je v mysli do komiksu se skoky mezi jednotlivými obrázky. Ale pokud se pohybujete na druhé straně, je to pro vás plynulý vývoj. Přístupy a témata se postupně rodí, kvasí, narůstají, a tak dochází ke změnám. Nikdy se nejedná o čistý střih. Když jsem psal desku Emperor Tomato Ketchup, trvalo to asi rok, během nějž jsem tvořil opravdu snadno a trochu ve stylu naší rané hudby. Po dokončení jsem ale cítil potřebu náhle změnit svůj styl. A nyní to z mé perspektivy vypadá, že i tahle změna byla postupná a plynulá.

Emperor Tomato Ketchup je zřejmě vaším nejúspěšnějším albem.

To spíš následující Dots And Loops. Aspoň co se týče prodeje. Pokud jde o popularitu, tak možná opravdu Emperor Tomato Ketchup. Nevím.

Možná je to můj pohled posluchače z České republiky, kde se o vás poprvé začalo více mluvit právě v roce 1996 po jeho vydání.

Aha. To se stalo v mnoha zemích, třeba v Německu, kde si mnoho lidí dodnes myslí, že to byla první deska, kterou jsme natočili, protože byla distribuována „normálními“ kanály a vzešly z ní některé naše hity. To bylo takové období, kdy kulminovala i vnější situace kolem nás – populární hudba se tehdy jakoby rozhlížela kolem sebe a hledala inspiraci.

Součástí prezentace Stereolab je retro estetika ve zvuku i výtvarném řešení vašich desek.

Já poslouchám všechnu možnou hudbu od padesátých let, sbírám ji a nezajímá mě, co pochází z jaké doby. Ten retro dojem asi vyvolávají nástroje, které používáme – staré elektrické varhany, Voxy, Farfisy, Moogy… Když jsme začínali, moc kytarových kapel je nepoužívalo. Nešlo o záměrné retro, ty věci zkrátka dobře znějí. Mám rád zvuk varhan, a pokud ho potřebuji, použiji varhany, ne náhražku. A lidé, myslím si, mají tendenci spojovat si zvuk nástroje s určitým obdobím a kontextem, v němž ho poprvé slyšeli.

Ale vaše vizuální stylizace je vyloženě retro.

Ano, používáme dost z estetiky pop artu, což je vizuální doprovod, o němž si myslíme, že se k naší hudbě nejlépe hodí.

Na závěr bych se rád zeptal na název vašeho nedávného singlu Kyberneticka Babicka. Jaký je za ním příběh?

Mám rád český animovaný film, tedy i Jiřího Trnku. Když mi bylo dvacet, byl to přesně ten typ filmů, na který jsem chodil do kina. V roce 2001 jsem byl v Japonsku a koupil tříletému synovi DVD kolekci Trnkových filmů. Jedním z nich byla právě Kybernetická babička. Když jsem se na Kybernetickou babičku později díval, přišlo mi, že název toho filmu přesně odpovídá skladbě, na níž jsem právě pracoval. Nevěděl jsem, co znamená, ale připadal mi skvělý – trochu futuristický a zároveň lehce absurdní. Ta skladba ale s filmem vlastně nemá tolik co dělat, protože je instrumentální. Zkrátka se mi líbil ten titulek. Nicméně díru do českých hitparád tím singlem asi neuděláme.