Napsal jsem si cibule

Mám Magorovy básně rád. Co dalšího o nich znovu napsat, když básník vydá novou knížku, jako je loňský Rok krysy? Že Ivan Jirous (nar. 1944) pokračuje v tom, co dávno začal, píše dál svou jedinečnou sumu, drží svůj styl? Psát o tom, jak je jeho poezie opět vnitřním dialogem s blízkými lidmi, milenkami, přáteli, druhy z undergroundu, dávno mrtvým hospodským, se sebou samým? Dialogem tklivým, úpěnlivým, jindy naoko vyčítavým, furiantsky nazlobeným? Psát o tom, že „samozvaný“ český rocker dokáže rýmovat jako nikdo, protože se o nic nesnaží, kouzelně mu k sobě sedne „z Hradce“ a „vrať se“, jinde zas „v srdci jsou chlopně“ se rozvine do „pochop mne“? Co nového říct, opakovat, že ty vytříbeně rozkloubené rýmy jsou emocionálními šiframi, znaménky zakletého ostychu, jenž chce být přiznán, vyznán, sdílen, a tak je raději nakonec radši přišlápnut rýmem, jenž kouzelně skřípe? Co dodat, že ve sbírce jsou opět významně přítomná zvířata, ptáci, hmyz, vážky, šídlo královské, drosofila, komár – černý pasažér, portugalský slimák, jenž samozřejmě rýmuje se na „kdybych žil jinak“? A také jsou tu houby, svatí a andělé. „Proč měl bych si/ nechat spravit zuby?// Vždyť šelestění slov mých/ která drtím/ těmi zbylými/ stejně k vám nedoléhá// na úpatí stráně/ uléhá anděl/ jenž zuby nemá// Má snad křídla/ ostýchavě/ s nadějí a láskou// podávám mu dlaň.“ Naši andělé se nám začínají podobat. Možná my jim.

Bigbít ani kyselé zelí

Už se mi nechce opakovat nic o Jirousově něžném rabiátství. Vždyť sám rabiát je také lecčím unaven. „Nebudu si už/ obalovat hubu servítkem/ nezajímá mě váš bigbít/ půl dne jsem s Vítkem poslouchal/ kuňky ohnivý/ …/ proč vám hluchým/ bych o tom psal/ vždyť nechcete poslouchat/ kuňky žlutobřiché// Všechen váš rámus/ jsou proti nim jen zvuky liché“. Básník už nemusí být rabiátem, jestli jím kdy být chtěl. Což ale neznamená, že jím nebude, když se mu případně zachce. Jirous i ve své nové sbírce, možná ještě živěji a lehčeji než v předchozích Okujích, volně navštěvuje všechny své polohy, pokoru, vtip, milostné smutnění, svaté mumlání, sobě spílání. V pár textech přidá i rovinu novou, když jen „kolářovsky“ zapisuje, co slyšel, co mu šlo kolem uší. „Já jsem měkkej chlap/ Toníček/ já začnu brečet/ já jsem slušnej člověk/ já jsem jezdil s konima/ vyučil jsem se/ všechno strávím/ ale nestrávím/ lež a faleš/ …/ Já půjdu domu a budu/ brečet jako krysa –/ víte jak to myslím?“

Je tu Magor kuchař. Ne moc kulinář. Do kuchyňské metafory se mu smrskne i takovéhle vyznání (jímž si mimochodem vydobude přirozené právo použít nejzprofanovanější z básnických pojmů): „Jako bys do pánve se sádlem vroucím/ napospas těm/ kteří si to nezaslouží/ na plátky rozporcované kladl srdce své horoucí// A proč?“ Ano: a proč; přes všechen laskavý tón ve sbírce párkrát významně zazní i (jinak nejirousovské) zklamání, rozlad: vždyť nikdo neposlouchá. Jindy jídelní metafora poslouží jako lakonické selské shrnutí: „Na skutečnosti/ nic nezměníš/ když spálíš jíšku tak ji vyhodíš/ někdy i s pánví“.

Magor nepotřebuje monumentální kulisy, aby připomněl naši plíživou každodenní­ apokalypsu. Přičemž kuchyňská rovina ho spolehlivě chrání od patetické káravosti: „Už si neuděláte kyselé zelí/ s cibulí a kmínem// Což jste si nevšimli/ jak nenápadně hynem?“ (A nebyl by to Jirous, kdyby se závěrečné „hynem“ obsedantně nezarýmovalo na „panenskou“ přesmyčku: „hymen“.) A ještě jindy se Magorovi do kuchyňské „metafory“ smrskne – co vlastně? Snad vědomí prostoty a jednoduchosti kořenů všeho bytí, prostoty a jednoduchosti, jejichž režnost je až k pousmání (o skrytých slzách pomlčet): „Začal jsem si psát na lístek/ nákup/ protože jsem natolik chytrej abych věděl/ že jsem úplně blbej/ napsal jsem si/ cibule/ chvíli jsem na lístek zíral/ a zjistil jsem/ že nepotřebuju nic/ kromě cibule“. Víc nechtít, než elementární, obyčejnou, upozaděnou, oznobenou, ve své pozemské kráse zapomenutou cibuli. Pro mě jsou Magorovy verše o cibuli selsky uzemněnou obdobou zenové moudrosti. Ale též tajnou, vzdálenou, na hlavu převrácenou, tiše jurodivou, přesto esenciální variací máchovského „pozdravu zemi“. Jde samozřejmě o verše docela jiné, dikcí, obsahem, kontextem; skrytá podstata dědičné kolébky i hrobu je však táž.

Rýmy a vzkazy

„Jako pes/ k pánovi se lísá/ plíží a blíží se Apokalypsa“ – o těch rýmech dal by se napsat esej. Jak věrně v nich cosi nedoléhá, těsně se míjí, s hladkou nepatřičností k sobě (ne)přisedá. V těch rýmech je kus padlé (humpolecky pražské?) elegance. Vždy se v nich ozvou nedávno minulé dějiny a jejich polámané osudy a polámaný vzdor. Vždy v sobě nějak nesou vzkaz těm, co byli mistry podobně vybrané, obsedantní zvukově významové nedomykavosti a „packavosti“, Stankovičovi, Lamplovi. A ovšem ponesou vždy odkaz k Bondymu, jenže už ne v klasicky „trapné“ rovině, ale rozvinuté do ryzí křehkosti, něžnosti, nenastrojenosti. V podobných verších je ukryté i vyznání jazyku, ostych před ním, ale i skrytá pyšná jistota: toto je můj jazyk, ten jazyk jsem já, a stejně tak jako o mně samém i o něm zároveň všechno vím i nic nevím. Ten jazyk se mi bude vzpírat stejně, jako já se vzepřu sobě, a hned nato mě poslechne, stejně jako já se poddám, budu-li právě poddajný. A nakonec se v hranatosti těch rýmů, které nepředvádějí dokonalost, ale kutají k vnitřní, neuhlazené pravdě, dalece ozve až biblický, „kralický“ odstín, ostatně stejně jako v občasném archaickém slovosledu. Vzdálený závan strmosti, sveřeposti biblických slov a dějů, jejich neúprosné milosti.

Ale zpět, Bible by byla příliš. Rok krysy nedští, nelamentuje, netesá do kamene, ale hovoří lidsky vyrovnaným tónem. Magor i ke Kazatelovu „marnost nad marnost“ (snad právě k němu) přimísí nostalgickou ironii, něžně furiantský vzkaz světu a jeho mlčenlivé kráse, jakož i sobě samému co spřízněnci s tím nejkřehčím. „Já si dolezu k své smrti/ a nebudu ani/ potřebovat úmrtní list/ tím jsem si jist/ a nebude mě už zajímat/ zda nad mou rakví/ sněží/ či padá podzimní listí/ …// Nicméně doufám/ že bude sněžit.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.