Žijeme v kultuře viny. Snažíme se usilovně zvyšovat svou hodnotu na trhu práce, a pokud selháváme, hledáme příčinu neúspěchu v sobě – a také v těch druhých, kteří jsou na tom ještě hůř. K čemu dospějeme, budeme-li sociální strádání nadále považovat za soukromý problém? A co má za této situace dělat levice?
Jedním z charakteristických rysů období po krizi z roku 2008 je neschopnost sociálně demokratických stran otočit kormidlem doleva a prosadit takovou politiku, která by zastavila prohlubování společenských nerovností. Levicové strany čím dál více uvolňují prostor různým identitářským a podnikatelským silám, které znejistělým společnostem nabízejí nové příběhy o lepších časech a vzkříšené jednotě. Jaké jsou příčiny selhávání levice? Je chyba jen na její straně? Anebo se lidé už prostě nechtějí vznikem nějakého sociálně citlivějšího systému vůbec zabývat?
Zkusme spekulovat o budoucím vývoji. Pokud bude společnost uctívat především hodnoty související s nerovnostmi a ideologií individuálního úspěchu, nevyústí současný systém v mnohem horší uspořádání, než je to současné? Existuje řada důvodů k obavám. Patří k nim také ta interpretace hospodářské krize, která převládla. Prosadila se moralizující rétorika – chyba se primárně hledá v jednotlivcích, ne v systému. Za krizi údajně můžou „zkorumpovaní politici“, ale také „líní příjemci různých sociálních dávek a podpor“. Tento příběh pomáhá zachovat jádro kapitalismu netknuté – špatný není systém, ale jen někteří jedinci, kteří narušili jeho fungování.
Morální interpretace krize vede k hledání viníků a snaze přenastavit parametry systému v jejich neprospěch. Problém však spočívá v tom, že ti nejmocnější jsou z pohledu neprivilegovaných lidí vesměs nedosažitelní, a tak viníky hledají v těch, kteří jsou takzvaně dole – v lidech, kteří údajně „nechtějí pracovat“, jsou „závislí na státu“, „nepřizpůsobiví“. A právě nastíněné reakce na krizi nás přivádějí k ústřednímu tématu tohoto textu. Je jím otázka: Přivede přechod od politiky welfare (sociálního státu) k politice workfare (kombinaci špatného sociálního zabezpečení, nízkých platů a větších represí) k životu nové podoby autoritářství, anebo dokonce fašismu?
Vyprázdněnost levice
Příběh selhávání české levice není těžké shrnout – hrají v něm roli objektivní i subjektivní příčiny. K subjektivním důvodům patří neschopnost prosazovat svůj program, sklon ustupovat a vyklízet pole. Zatímco pravice se chápe jako síla, která schvaluje reformy namířené proti středním a nižším vrstvám, sociálně demokratické strany se stavějí do role konzervativců, kteří chtějí udržet status quo, ale ve skutečnosti ani tuto minimalistickou roli neplní. Podobně jako západní sociální demokracie provádějí v domovských zemích škrty, i vláda Bohuslava Sobotky v roce 2014 přišla se zákonem o rozpočtové odpovědnosti, takzvanou finanční ústavou, postihující za rostoucí zadlužení státu nikoli velké firmy a nejbohatší vrstvy, ale především zaměstnance a důchodce.
Objektivní příčiny neúspěchu levice jsou složitější. Bezpochyby k nim patří ideologie antikomunismu, pomocí něhož masmédia a kulturní elity dokážou diskreditovat kohokoli, kdo se na levici odváží alespoň trochu vyčnívat z řady. Levice se v českém veřejném prostoru chápe jako podezřelá síla a hrozba pro samotný polistopadový systém – tedy pokud se nedrží v patřičných mezích, které jí vykolíkuje pravice. Ideologie antikomunismu dokáže překrýt sociální problémy mobilizacemi za „záchranu demokracie“ a z levice udělat paralyzovanou sílu, vystrašenou z dehonestujících mediálních kampaní. Pravice navíc umí využívat politiku paměti, upřít pozornost na dobu před rokem 1989 a vyloučit z veřejné debaty o minulosti jiné pohledy, interpretace a názory než své vlastní.
Kromě toho vstupuje do hry propaganda oslavující vše soukromé či argument, že neúspěšní lidé pro svůj osobní úspěch neudělali dost. Dochází při tom k intenzivnímu probouzení pocitu viny, jenž otevírá možnosti snazší manipulace ze strany politiků, zaměstnavatelů i masmédií.
Život v kultuře viny
Základem soudobé kultury viny je ideologie úspěšného jedince, který se soustředí na zvyšování své ceny na pracovním trhu a odhodlaně se vystavuje rizikům za svá selhání. V tomto smyslu je veden k tomu, aby maximalizoval svůj užitek a choval se podobně jako firma. Měl by neustále kalkulovat náklady a výnosy svého chování, sledovat jen svůj vlastní zájem a příliš se nezabývat společenskými důsledky svého jednání – rozumí se samo sebou, že tak prospívá všem.
Lidé jsou napomínáni, že nedostatečně kultivují svůj „lidský kapitál“. Žádají-li pomoc od státu, nejenže jsou považováni za finanční přítěž, ale zároveň tím přiznávají svoji prohru. Normou se stala „individualizace osudu“. Sociální strádání se nechápe jako politická či společenská otázka, ale pouze jako problém jednotlivců. Sociální konflikt je blokován – nezaměstnanost, chudoba a rostoucí majetkové i mocenské rozdíly nejsou považovány za společenský problém. To, že jsou systémové tlaky a omezení považovány za „fakt“ nebo pouhou hru anonymních sil, které nemůžeme ovlivnit, má za následek nejrůznější projevy psychického strádání. Právě nekonečný pocit viny je jedním z nich.
Lidé pochopitelně obviňují jak sebe, tak ty druhé. I v kultuře viny se pro sebe snaží najít jistou „spravedlnost“ – je třeba posoudit, kdo a jak ve společnosti-firmě pracuje, kdo na koho doplácí a kdo naopak vydělává a ztělesňuje vzor úspěchu. Příznačný byl v tomto smyslu politický vzestup Andreje Babiše a jeho hnutí ANO. Rétorika vzývající efektivitu, étos tvrdé práce a přirovnávající stát k prosperující firmě našla u lidí ohlas. Ve společnosti, které se vštěpuje, že nemá závidět úspěšným a že bohatí si zaslouží úctu a obdiv, přirozeně rezonovala představa schopného podnikatele, s nímž přichází i očekávání spravedlivějšího a hezčího – „poláčkovského“ – kapitalismu.
Nenápadný půvab autoritářství
Kultura viny neutralizuje i levicové požadavky na přerozdělení majetku. Ty se často chápou jako hrozba – „nezodpovědný“ lid nás dovede přinejmenším k dluhům, anebo, v horším případě, k nesvobodě. Kde má takovéto myšlení původ? Jedním z jeho zdrojů je dílo rakouského ekonoma Friedricha A. Hayeka, jenž u nás po listopadu 1989 získal pověst proroka varujícího svět před ztrátou svobody. Podívámeli se však blíže na jeho práce, uvidíme, že obsahují prvky, jejichž politické důsledky jsou silně antidemokratické, tedy svobodu omezující. U Hayeka narazíme na kritiku demokratické politiky, která se údajně stále více vyprazdňuje pod nátlakem „sobeckých“ požadavků organizovaných skupin – především odborů. Pod zástěrkou „sociální spravedlnosti“ je narušován princip stejného zacházení: rozdávají se „dary“ a politici korumpují své voliče. Aby se pomohlo chudším, dochází k „diskriminaci“ bohatších, na jejichž účet vláda přerozděluje zdroje. Pilířem spravedlnosti však má být rovnost před zákonem – tedy aby stejné principy platily univerzálně pro všechny jedince a nezvýhodňovaly se žádné kolektivní zájmy.
Hayek své názory vyjádřil v koncentrované podobě při návštěvě Pinochetova Chile na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Při své první návštěvě země v roce 1977 se sešel s diktátorem a po schůzce sdělil novinářům, že spolu mluvili o tématu omezené demokracie. Hayek dále řekl, že ve svých spisech ukázal, „jak neomezená demokracie nefunguje, protože vytváří síly, které ji nakonec zničí“. Také velmi chválil snížení inflace a liberalizaci trhu. Podruhé Hayek navštívil Chile o čtyři roky později. Když byl v proslulém rozhovoru pro list El Mercurio dotázán, jaký názor bychom měli mít na diktatury, odpověděl: „Jsem proti diktaturám, pokud je budeme chápat jako dlouhodobé instituce. Ale diktatura může být nezbytná pro jisté přechodné období. Někdy je nutné, aby v dané zemi diktatura na nějaký čas převzala moc. Vy jistě pochopíte, že pro diktátora je možné vládnout liberálním způsobem. A pro demokratickou vládu je zase možné vládnout s naprostým nedostatkem liberalismu. Osobně upřednostňuji liberálního diktátora před demokratickou vládou bez liberalismu.“
Hayek zde v zásadě neřekl nic, co by nehájil už dříve. Tržní síly mají mít přednost před demokracií, pokud by v jejím jménu mělo dojít k přerozdělování nebo zestátňování majetku. Jelikož lidé nemohou porozumět podstatě společenského řádu, nemůžou kontrolovat ani trh. Místo toho mají přijmout své podřízené postavení: „Člověk v komplexní společnosti nemůže mít jinou volbu – buď se musí přizpůsobit tomu, co se mu jeví jako anonymní síly sociálních procesů, anebo poslouchat rozkazy svého nadřízeného.“
V soukolí postfašismu
Postkomunismus se nesl ve znamení iluze, že kapitalismus prospívá všem. (Neo)liberálové jej vykreslili jako krásný svět založený na sledování individuálních zájmů, ve kterém neexistuje vykořisťování ani útlak a v němž – pokud se budete náležitě snažit – nepotřebujete sociální ochranu. Výsledkem je, že liberální idea svobody degeneruje na pouhou obhajobu svobody podnikání – kterou navíc tvrdá realita často redukuje na fikci.
Lidé stojí před dilematem, které popsal už před sedmdesáti lety maďarský politický ekonom Karl Polanyi. Uvědomují si totiž, že tento svět není harmonický, jak se oficiálně tvrdí, ale naopak jsou pro něj klíčové nerovnosti, donucování a boj o zdroje. Otázkou je, co udělají, když tohle pochopí. Začnou uctívat moc a sílu a vzdají se svobody? Socialista podle Polanyiho mocenskou realitu chápe a navzdory tomu žádá svobodu, fašista považuje sílu za určující.
Prosazování tržní utopie vede k radikální proměně hodnot ve společnosti, která je konfrontována s nerovnostmi, zvýšenou dávkou násilí, chudobou a arogancí moci. Jak tyto trendy ovlivní lidské chování a vnímání světa? Jak asi začnou lidé uvažovat, když vidí, že je normální nechat druhé zemřít bez pomoci, a když chápou ostatní jako konkurenty?
V soukolí sociálního sestupu lidé hledají ztracenou důstojnost, a tu jim může poskytnout rasová nebo etnická solidarita spojená s pocitem civilizační nadřazenosti. Ztotožňování se s bílou elitou a jejími hodnotami působí jako anestetikum v době, kdy hrozí sociální pád. Maďarský filosof Gaspár M. Tamás (viz rozhovor v A2 č. 16/2013) tvrdí, že v podmínkách deregulovaného kapitalismu mizí osvícenská občanská tradice a místo ní nastává éra postfašismu. S tím, jak rostou počty imigrantů a „zbytečných lidí“, pro které není práce a jimž národní státy neposkytují sociální podporu, přestává být všeobecným právem také občanství. Bude-li dostupné pouze oficiálně registrované bílé populaci západních národních států, povede to k autoritářským režimům založeným na rasové a morální panice.
Chybějící utopie
Omezování sociálních práv, ničení veřejného sektoru, kriminalizace chudoby nebo antiimigrační zákony mají za následek „obrat k identitě“, rasismus, xenofobii, egoismus a misogynii. Politické elity zároveň ztrácejí legitimnost v očích veřejnosti. Politická moc přestává zejména v době škrtů a úsporných opatření usilovat o konsenzus a uchyluje se k represím. Domyslímeli tyto trendy do důsledků, není těžké vyvodit, co může následovat.
Paradoxem je, že dnešní politická kultura i veřejný diskurs jsou silně antiutopické – chybí vize budoucnosti a přesvědčivý model transformace, který by ukázal cestu ke změně. Ztrátu představ o tom, jak změnit budoucnost, zároveň provází rostoucí obliba katastrofických scénářů. Co však znamená budoucnost plná válek, sociálních konfliktů nebo vzbouřených strojů? Tyto katastrofické vize mají jakousi retrospektivní funkci. Na jedné straně nám ukazují, jak by mohl svět vypadat, pokud budou pokračovat stávající trendy. Ale zároveň nás brzdí. Říkají nám: buďte rádi, že žijete v přítomnosti, za pár let možná přijde pohroma, ovšem nyní ještě můžete chválit to, v čem žijete.
Žánr dystopie uznává, že věci nejsou v pořádku, ale nevěří, že by mohly vypadat lépe. V tomto ohledu se podřizuje vládnoucí utopii globálního kapitalismu. Kde ale hledat jinou utopii? Vidina katastrofy může připomínat klasický příběh o vykoupení. Řekněme, že nová krize kapitalismu provázená konflikty by mohla radikálně změnit poměry a vytvořit podmínky pro emancipaci a zrod lepšího systému. Jenže, je to udržitelná vize? Platí pravidlo, že se podmínky musí nejprve zhoršit, aby se pak zlepšily?
Pro levici bez budoucnosti
Řecký ekonom Janis Varufakis ve svém textu Confessions of an Erratic Marxist in the Midst of a Repugnant European Crisis (Vyznání zbloudilého marxisty uprostřed odporné krize Evropy, 2013) shrnuje vlastní zkušenost z osmdesátých let, kdy levice čekala, že pod tlakem neoliberálních reforem Margaret Thatcherové dojde ke společenskému výbuchu. Lidé se měli vzbouřit proti ničení veřejné sféry a podpořit revoluční alternativu. Ale nic takového se nestalo. Tvrdší politika a zhoršování poměrů nevedly k nové emancipační politice. Naopak, neoliberalismus pokračoval, a to i pod praporem Tonyho Blaira. Varufakisovu zkušenost můžeme v jistém smyslu převést do současnosti. Namísto nějaké jednorázové pohromy se náš život odehrává uprostřed postupující katastrofy.
Britský historik umění Timothy J. Clark argumentuje podobně v eseji nazvaném For a Left with No Future (Pro levici bez budoucnosti, 2012). Tvrdí, že levice se až příliš probírá útrobami současnosti a hledá v nich známky budoucí katastrofy a vykoupení. To není udržitelné. Je třeba přijmout určitou tragickou vizi života: neleží před námi žádná jasná budoucnost. V úvahu přichází jedině politika, která zabrání zhroucení systému a „zadrží monstrum v kleci“ – pokud se jí to podaří, bude tou nejrevolučnější v dějinách. Podobně jako Varufakis také Clark upozorňuje, že prohlubování krize samo o sobě neznamená začátek nějaké nové socialistické společnosti, ale otevírá mnohem horší možnosti. Levice by proto měla mít za cíl minimalizovat ztráty, hájit veřejné instituce a pokusit se zachránit kapitalismus před ním samým. Hledání utopií by se souběžně mělo odehrávat v přítomnosti, v meziprostorech, kde je možné uskutečnit alespoň některé prvky „jiného světa“.
Zní to jako příliš defenzivní postoj? A je vůbec možné zachránit systém, který působí destruktivně na společnost? Jisté je, že zadržování pohromy a kupování času udržuje při životě naději na lidštější alternativu. V praxi to znamená, že si „čekání na katastrofu“ můžeme zkrátit přinejmenším dvěma způsoby. Za prvé snahou upozorňovat na problémy tak, aby se podařilo oslovit co nejvíce lidí mimo intelektuální levicové ghetto, a za druhé vymýšlením návrhů, jak spirálu úpadku stabilizovat. Zároveň by byla velká chyba nezkusit předat ostatním trochu víc optimismu. Zdá se, že to je stále ta nejrealističtější varianta, jak vytvářet prostor pro lidi, kteří do dynamiky dnešního systému nezapadají a jejichž řady pomalu, ale jistě rostou.
Autor je politolog a šéfredaktor A2larmu.