Jsme prý jako „zombies“ – osamělí a vystrašení jedinci, kteří hledají sami sebe a konzumují při tom, co se dá. „Díky čtyřiceti letům bývalého režimu jsou Češi jako bytosti, které na sebe koukají do zrcadla, ale nevidí se,“ prohlásil nedávno filosof Erazim Kohák. Následující text se pokusí ukázat, že jednou z možností, jak překonat dědictví uzavřené společnosti, je i přijetí multikulturalismu.
Zdá se, že v českém veřejném prostoru došlo v otázce multikulti ke vzácné shodě. Podle Václava Klause mají Evropané vpouštět jen asimilovatelné přistěhovalce a poslouchat „kakofonického“ Schönberga, nikoli „naivního Beethovena“; to aby si uvědomili, v jakém zmatku žijí. „I kdyby výbuchů nebylo, měl by multikulturalismus ničivé důsledky. Lidé, kteří se nepřizpůsobí místním zvyklostem, nejsou jen hrozbou pro životní styl sousedů. Jsou také ekonomickou přítěží, protože nejsou schopni se zapojit do svobodné soutěže a představují ostrůvek negativní deviace neúspěšné kultury v rámci úspěšné,“ napsal v roce 2005 Mirek Topolánek.
Jak zakrýt vlastní neschopnost?
Teprve když nucené vystěhování Romů ze Vsetína učinilo Jiřího Čunka jedním z nejpopulárnějších politiků, začali zelení a sociální demokraté tajnosnubně mluvit o nekoncepčnosti – že prý je třeba hodně věcí změnit. Nejpříznačnější ilustrací shody na českém zápecnictví „napříč politickým spektrem“ byla ovšem koncem minulého roku diskuse konzervativního vicepremiéra Vondry a komunistického europoslance Ransdorfa. Snad jediné, na čem se oba pánové shodli, bylo dobově módní zaklínadlo: „multikulturalismus selhal“…
Je trochu zvláštní, že se hovoří o selhání něčeho, s čím v Česku nemáme žádnou zkušenost. Multikulturní pojetí integrace se u nás – navzdory snahám o pozitivní diskriminaci Romů či vládním grantům na podporu multikulturního soužití – neprosadilo. Veřejné zneuznání menšin navíc snižuje jejich sebeúctu i šanci najít si uplatnění. Odkud se tedy bere ona samozřejmá jistota? Co nebo kdo tu vlastně selhal? Hlavním argumentem pro odpůrce multikulturalismu jsou sugestivní obrázky hořících čtvrtí ve Francii. Zapomínají přitom, že francouzské pojetí integrace je všechno jiné, jen ne multikulturní.
Je podivné vymezovat se vůči něčemu, co neexistuje. Není ani jasné, co si pod zlověstným multikulti představit – podporu hudebního festivalu, péči o migranty a integrační programy, nebo nesmyslně znějící zákony a zdlouhavé byrokratické procedury? Masivní přítomnost přistěhovalců, nemožnost zastavit další migraci a globální konkurence jsou nevyhnutelnými jevy, jakkoli je mnoho lidí vnímá negativně. Jsou však na ně připraveni politici? Jestliže tvrdí, že „multikulturalismus selhal“, svědčí to o něčem jiném: tím, kdo selhal, jsou oni.
Multikulturní protest
Českým specifikem je, že multikulti nemá podporu shora, nýbrž zdola. Tento stav ale skýtá jinou výhodu: otevírá prostor pro širší aktivismus lidí, kteří nepřijali předem určený výklad světa. Situaci migranta či příslušníka diskriminované menšiny lze přirovnat ke zkušenosti člověka, který se nachází mimo oficiální mechanismy moci; k někomu, kdo nesouhlasí s tím, jak politický systém (lhostejno, zda komunistický nebo kapitalistický) proměňuje lidi k obrazu svému – k někomu, kdo se jakkoli vyvazuje z pevné skupinové identity (nejen barvou pleti či jazykem, ale i kulturním vkusem, prožíváním partnerských vztahů nebo třeba postojem k zaměstnání). Tento vzorec je platný pro všechny, kteří nekonformují s hodnotami upřednostňovanými podle hesla: příslušníci „naší“ skupiny jsou a byli vždy dobří, „oni“ (cizinci) jsou vždy horší nebo zlí.
Edward Said pojal v díle Orientalism kulturu jako symbolický prostor, který svými hranicemi vytváří zóny kontroly a výlučnosti: dochází zde ke kolektivnímu vzpomínání a zapomínání informací. Tyto hraniční prostory v sobě zahrnují mocenskou dimenzi – odlišnosti, tedy ti „druzí“, se nacházejí v síti hierarchických vztahů, a jestliže je něco v rámci západní kultury považováno za „jiné“, bývá to zobrazováno jako méněcenné, podřízené, ekonomicky a politicky zaostalé, chudé či zkorumpované. Být „druhým“ znamená být „kolonizovaným druhým“.
Uvedené zobrazení slouží především k formování a udržování identity západního kulturního okruhu a vypovídá spíše o jeho nadvládě nežli o realitě života „druhých“. Do kategorie „jiných“ proto bývají zahrnuty nejrůznější etnické menšiny, utlačované sociální skupiny, alternativní komunity i jedinci a nezřídka i ženy. Svět je obecně rozdělen na slabé a silné, na utlačované a vládnoucí, na vítěze a poražené.
Takové černobílé vnímání reality však nastoluje nekritický pohled na to, co vytváří západní civilizace: podkopává soucit s „druhými“, kteří jsou vnímáni jako cizí a nepřátelští, podporuje víru v to, že kdosi nahoře vyřeší naše problémy, snadno člověka vtáhne do reprodukce konzumní společnosti a zakryje před ním to, co je v ní rozporuplné. Přijmeme-li předem daný výklad světa, stáváme se otroky stereotypů, jež nás v médiích, na pracovištích či ve školách snadno disciplinují a učí zavírat oči před (sebe)kritikou. Často můžeme slyšet: „V médiích nezazní nic jiného než liberální a tzv. politicky korektní oslava multikulturalismu a práv menšin, realita po 11. září je ale jiná…“ Ve skutečnosti je právě tento názor alespoň v českých médiích dominantní. Smyšlený obraz „politicky korektní“ perzekuce jen pomáhá prosazovat názory lidí, kteří zvýrazňují jen negativní rysy odlišných kultur, tvrdí, že naše a jejich hodnoty jsou neslučitelné, a vidí na obzoru konfrontaci.
Takový pohled je třeba podvracet. K tomu může přispět každý, kdo přijal za vlastní jakýkoli projev kultury protestu. Ta se neodvíjí na mezní rovině revolučního aktu, nýbrž v každodenní revoltě vůči aroganci moci a s ní spojeného vědění. Stejně jako je svoboda praktickou činností, je jí i multikulturalismus. Východisko spočívá v hledání nových způsobů sebevyjádření, v šíření opomíjených informací, v boji s předsudky, s byrokratickými aparáty, ale i v pomoci bližním. Nikdo tím nevstupuje do říše falešné harmonie, fiktivní naprosté svobody či věčného míru; pouze označuje rozporné a slabé body establishmentu, oslabuje samozřejmé způsoby myšlení, identifikuje je v konkrétních situacích a řeší je případ od případu. Takto pojatý multikulturalismus je tím, jak jej denně prožíváme. „Selhává“ tehdy, když zavíráme oči nad nespravedlností, upřednostňujeme nadvládu silnějšího, akceptujeme pocit nadřazenosti a bojíme se toho, kdo vypadá jinak. Jedná se o osvobozování v přítomnosti.
Multikulti zdola
Získává člověk skutečně smysl až ve vztahu k jinému? Jisté je, že tím, co nemá bez souboru individuí žádný obsah ani nositele, je právě kultura. Člověk v jejím rámci získává pocit relativního bezpečí: konečně někam patří. Zcela odpoutat od kultury se lze jedině tak, že bychom přerušili veškeré kontakty se světem. Naproti tomu setrvačnost, mýtotvorná schopnost a ritualizace života činí z kultury nadosobní strukturu, která škatulkuje a diskriminuje všechno, co porušuje její normy. Jak ale potom dosáhnout uznání „jiných“, jež hlásají zastánci multikulturalismu? Uznání znamená přistoupit na něco radikálně odlišného a v rámci jedné kultury špatně sdělitelného.
Pro slovinského filosofa Slavoje Žižka je proto multikulturalismus vyjádřením povýšeného liberálního odstupu a falešného respektu k odlišnosti: „Multikulturalismus svědčí o bezpříkladné homogenizaci světa… I tolerantní multikulturalistický liberál občas zavírá oči nad nejbrutálnějším porušováním lidských práv, jen aby nebyl obviněn z toho, že druhému vnucuje hodnoty,“ píše. Žádná neutralita podle Žižka neexistuje. Multikulti nabízí buď příliš málo nebo příliš mnoho: vytváří oddělená společenství nebo znehodnocuje kultury. Žižek tudíž vyzývá jednotlivce, aby to, co je v něm jedinečné, prohlásil za postoj přijatelný pro všechny.
Dnešní doba je však charakteristická tím, že kulturní příslušnost člověka je konstituována na více místech. V důsledku cestování, odbourávání jazykových bariér i elektronické komunikaci se identity doslova tříští. Dochází ke konzumaci kulturních vlivů, což sice může vést k povrchnosti, výhodou je nicméně poznávání lidí, jejich zvyklostí a navazování hodnotných přátelství. Namísto proklamovaného „my“ a „oni“ řešíme vztah „já“ a „ty“, což se týká jak migrantů, tak jejich hostitelů.
Jak ukázal antropolog Leo Chávez, nejdůležitější ve vztahu mezi přistěhovalci a lidmi z lokálních společností je pocit sounáležitosti během příchodu. Migranti v této fázi překonávají izolaci a začínají si budovat přátelské vazby s místními. Právě tento proces je klíčový: přes nejrůznější byrokratické překážky je rozhodující začleňování příchozích do sociálních sítí a jejich symbolické zobrazování. To však nezávisí ani tak na úřadech jako na místních lidech a na míře jejich xenofobie. Aktivismus zdola proto usiluje o to, aby přítomnost migrantů nebo „jiných“ obecně nebyla mezi lidmi považována za nenormální, což zase může zpětně ovlivnit legislativu a byrokracii.
Multikulturalismus zdola představuje takový druh jednání, jež může změnit postoj většiny a tím začlenit respekt k jiné kultuře do právního systému. Česko ale čeká dlouhá cesta. Tento vzorec mi připomněl jistý příběh. Jedna moje známá se setkala s rodinou, která po několikaletém čekání získala azyl, ale neměla kde bydlet. Rodina spadala do Státního integračního programu Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, což spočívalo v tom, že nedostala dotovaný azylový byt, ale příspěvek na bydlení. Peníze však nemohla od ministerstva obdržet v hotovosti. Obec či městská část, kde si rodina našla bydlení, se musela nejprve rozhodnout, zda má zájem vstoupit do Státního integračního programu, a mohla také program odmítnout; platby od ministerstva byly navíc o několik měsíců zpožděny. Má známá se zasloužila o změnu postoje úředníků v městské části Prahy 9 a rodina nakonec byt získala: „Nedovedu si však představit, že by si tohle měli u nás cizinci vyřizovat sami bez pomoci. Intenzivně jsme tomu věnovali několik měsíců; bylo toho třeba spoustu obstarat,“ říká dnes.
Kdo hledá nepřítele, najde
Tento stav, kdy místní vládnou nepoměřitelným kulturním a sociálním kapitálem, zatímco přistěhovalci jsou vydáni napospas byrokratickému, sociálnímu a kulturnímu babylonu a neobejdou se bez pomoci místních, svědčí o tom, že příchozím je zapovězeno ovlivňovat identitu hostitelské země. Přizpůsobení je vyžadováno hlavně od přistěhovalců, aby primát národní jednoty nad kulturní růzností zůstal zachován. Následující citát ukazuje, že mezi „my“ a „oni“ jde navíc vytvořit hluboký předěl: „Ne, Západ nepotřebuje žádné lekce od společností, které drží ženy v podřízenosti, odřezávají jim klitorisy nebo upírají lidská práva těm, které považují za nižší kasty.“ Jestliže si otevřete stránky www.eurabia.cz, objevíte zde kromě koncentrované islamofobie nekompromisní obhajobu judeokřesťanských hodnot. Web „eurabie“ překypuje negativními stereotypy vůči jiné kultuře: lidstvo se tu dělí na civilizovaný Západ a barbarský Východ. Nabízí se otázka, jak spolu mohou diskutovat lidé s odlišnými morálními názory tak, aby si porozuměli. Pomůže Evropanům odsouzení islámu ve chvíli, kdy mezi nimi žije dvacet milionů muslimů? A může Západ vzhledem ke své válečnické minulosti i současnosti skutečně nárokovat morální převahu?
Hlavním viníkem „soudobé letargie“ je podle autorů serveru právě multikulturalismus. Ten je předpojatě chápan jako snaha nahradit evropskou kulturu jinými tradicemi, především islámem. Multikulti podle nich kráčí ruku v ruce se zkaženým sociálním státem: vidina sociálních dávek a příspěvků přitahuje do Evropy přistěhovalce, stát blahobytu jim umožňuje pohodlný život bez snahy o integraci a motivuje je k vysoké porodnosti. Tím se na Západě mění i demografická situace.
Realita migrujících lidí, které z domova vyhnala chudoba nebo etnické násilí, ale vypadá jinak. Překročení hranic pro něj představuje těžkou životní zkoušku a navíc se málokdy usadí. Česká republika poskytne azyl pouze 4 % žadatelů ročně: tomu předcházejí zdlouhavé byrokratické procedury a život v ponižujících podmínkách pobytových středisek, kde uprchlíci stráví i několik let. Podle cizineckého a azylového zákona si příchozí nemohou během prvního roku pobytu legálně najít práci. A média přitom milují cizince jako zdroj problémů na základě všeobecně rozšířeného stereotypu: „Nabídli jsme jim nový domov a hleďme, stále dělají problémy. Potížisté!“
Bohužel, neuspořádanost je pro mnoho lidí stále příliš vysokou cenou za svobodu, zejména když nevěří, že si společnými silami vynutí změnu pravidel hry. Politici proto snadno vyplňují prázdný prostor obranou národních hodnot a vytvářejí zóny umělé jistoty, aby se jim věci nevymkly z rukou. Je však pozdě. Od určité doby se zdá, že je třeba vytvářet společenství s „interkulturními tradicemi“. Masivní přítomnost přistěhovalců, nemožnost zastavit další migraci a ekonomická konkurence vedly politické elity v západních zemích k přehodnocení postoje k přistěhovalectví. V procesu řízení migrace však státy posilují své administrativní bariéry, což je i příklad České republiky. Ke změně může nejvíce přispět aktivismus obyčejných lidí a nejrůznějších občanských sdružení, který učiní z protestu vůči diskriminaci a útlaku věc veřejnou a na veřejnosti široce diskutovanou.
Boj proti útlaku
Podaří-li se nakonec multikulturalismus prosadit, nesmí se stát podřízenou ideologií, jež zneviditelňuje existující společenská schémata či rozpory a tváří se přitom nestranně. Jestliže se podaří multikulti zahrnout do českého právního řádu – a to je běh na dlouhou trať – nelze připustit, aby se stal politickým alibi. Nemůže zobrazovat realitu jen „naoko“ a odvíjet se na rovině nejasných právních formulí. Musí se stát každodenním prožitkem, protestem, který bude zpochybňovat stávající diskursivní praktiky, odhalovat nespravedlnosti, a podobně jako tomu bylo dříve u lidských práv, stanovovat meze politické moci. Multikulti se jinak může stát zdrojem útlaku a zničit v sobě potenciál, který bezpochyby má: přispět ke kultuře mezilidské vzájemnosti.
Jak jsem již řekl, často se dnes setkáváme s tím, že se multikulti překonal; tvrdí to nejen politici, ale i přední intelektuálové. Multikulturalismus se však navzdory všem paradoxům a rozporům může stát součástí široké koalice alternativ vůči různým způsobům útlaku: součástí sítě společenských institucí, které sice nemají politickou moc, ale morální dopad. Může napomoci k přijetí faktu, že lidská svoboda je nedělitelná, ale zároveň ji nelze vytvářet bez odpovědnosti. Jelikož je multikulti v Česku budován zdola, má v sobě potenciál kritické instance, možná i sociálního hnutí. Teorie však může nabídnout pouze vodítko a podpořit dosavadní snahy. Rozhodnout, zda je taková vize realizovatelná, není v kompetenci politiků či teoretiků, je to věc společenské praxe. Snaha odhalovat manipulaci a působit proti ní nemá žádné jednoduché východisko.
Není třeba zakrývat, že kultura protestu usiluje o změnu společnosti. Dosavadní historie mocenských aparátů však ukazuje, že donucovací moc měla vždy dost prostředků na to, aby předešla svému zániku. Nebezpečí proto spočívá v tom, že by multikulturalismus podpořil moc jinou, jež by třeba mohla být ještě násilnější. Lze však namítnout, že dnešní společnost vytváří otevřenější formy komunikace, je lépe intelektuálně vybavená a stále v omezené míře poskytuje prostor alternativám. Multikulturalismus sice zatím nebyl schopen jednoznačně demonstrovat, že má jasný recept na řešení problémů, může ale otevírat zamlčované otázky a díky aktivismu sbližovat lidi či rozvíjet kritiku falešných autorit. Není tak jen souborem politických teorií; je tím, co denně prožíváme: učí nás bránit se utlačovatelům a získávat sebeúctu. Učí nás protestovat proti xenofobii a bojovat za to, abychom mohli v zrcadle spatřit sami sebe.
Autor je doktorand historie na FF UK.