Česká taneční kámasútra

Jakkoli si v naší taneční komunitě pochvalujeme vzrůstající úroveň současného tance v České republice i svěží, leč stále křehkou zeleň prvních profesionalizací, rosených grantovou konvicí, a jakkoli si již mnohé soubory přivezly ocenění i smlouvy ze zahraničních festivalů, kolegové ze Západu, kteří přijíždějí na Českou taneční platformu (přehlídku toho nejlepšího, co za rok vzniklo) jako porotci nebo pozorovatelé, nás nechtějí kupodivu hladit po hlavičce, neobdivují ani naše témata (jsou infantilní), ani naši techniku (nedostačující), ani náš lighting design (žádný neviděli). Vypadá to, že bychom se měli probrat.

I nezávisle na názorech zahraničních expertů, s přihlédnutím k reálně se rozvíjející a organizačně i sebevědomím sílící české současné taneční scéně, je na čase nalít si čistého vína. Doba hájení je za námi. Jedna, a to naprosto kardinální položka mé definice současného tance zní: je schopen vstoupit do společenského diskursu. Toto tvrzení vzniklo přirozeně na základě pozorování stavu současného tance ve světě, nikoli na základě zkušeností s tancem u nás. Přestože jsme na letošní Platformě viděli tvarově, prostorově, atmosfericky díla velmi rozdílná, ani jedno z nich nižádným způsobem do veřejného diskursu nevstupovalo. Všechna zůstávala v intimních polohách, hovořila o intimních problémech, a mám-li to upřesnit, skoro všechna se týkala problému, jak to chodí mezi pány a dámami.

Gentlemen-ladies stuff

Explicitně k věčné látce přistoupila Adéla Laštovková Stodolová v Malé smrti (skupina SKUTR). Její jméno se objevilo na Platformě po mnoha letech a bylo jedním z největších překvapení. Připomeňme, že Cena Sazky, která se na základě výběru Platformy uděluje, má v názvu „objev v tanci“. Toto kompaktní a vtipné taneční představení je písní o věčné touze, kterou zde hlasitěji zpívají ženy, když kladou mužským protějškům pasti tak intenzivně, až jsou za trest ponořeny do velké kádě s vodou. Ale i odtud se vynoří jako splihlé sirény a otáčejí se neúhybně za svým cílem. Premiérová verze se odehrála v létě pod stromy, na Platformě byla inscenace přenesena do industriálního prostoru La Fabriky, kde byly využity i výšky drsných zdí (a jejich rizika), které kontrastovaly se šťavnatými tanečními výkony dívek a dodávaly jim altovější zabarvení.

DOT504 v nové choreografii Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney 100 Wounded Tears (100 slzavých ran; představení není vhodné pro děti) rozdá karty hned na začátku. „Chceš mě zabít?“ – ptá se v úvodu hysterický protagonista ženy zahalené do mlčení, která mu „připravuje hrob“ (hlína je skutečná). Černá choreografická groteska předestře vzájemné ponižování dam a pánů; vrcholí scénou metaforického skupinového znásilnění (metaforu neprozradím) a doznívá iritujícím zahanbováním oběti. Klišé věčného boje mezi pohlavími je vykupováno také sebevražedným fyzickým nasazením tanečníků. Boj pohlaví se procvičuje s holemi i v představení obou choreografů Sudden Showers of Silence (Náhlé spršky mlčení), které na Platformě hostovalo jako mimosoutěžní program.

Bez násilí a explicitního sexu se obejde skupina 420PEOPLE. Z vlastní dílny (choreografie Václav Kuneš) uvedli Small Hour (Nad ránem) a Golden Crock (Zlatý křáp), a večer doplnili o Bolero Ohada Naharina. Dámsko-pánský syndrom se projevuje u první z choreografií, ta druhá už se šťastněji napojuje na kolektivní energii a složitější vztahovost. Small Hour, jakkoli jde o choreografii kultivovanou a citlivou, vymílá opět stejné řečiště vztahu mezi mužem a ženou, v jejich případě s romanticky zasněnými či stejně romanticky ustaranými pohledy (viz A2 č. 1/2009).

Slibný mladý belgický choreograf z vandekeybusovské dílny Thomas Steyaert předvedl na Platformě Hidden Landscape (Skrytá krajina), surrealistickou pohádku, zajímavou obrazově i tanečně, v níž zvířecí masky tanečníků symbolizují, jak jinak, skrytou sexualitu a její fantazie. Proslulý britský choreograf Nigel Charnock smetl ze stolu pár drobků a vytvořil z nich pro skupinu Nanohach Miluj mě, sbírku největších klišé na dané téma. Sympatická mladá skupina je provádí s půvabem mládí, pro jejich umělecký růst to však neznamená mnoho; no, budou mít Nigela Charnocka v CV, aspoň že tak.

Autisté a solitéři

Dá se říci, že Skylle milostné tematiky a jejích klišé unikl pouze ten, kdo byl na scéně sám. Na Platformě se objevil jako solitér Jiří Bartovanec s When my mind is rocking, I know it´s 7 (Když se má mysl kolébá, vím že je 7; viz A2 č. 26/2008). Na sólisty číhá ovšem ještě Charybda autismu. Číhala i na tohoto mladého Dionýsa, jehož choreografie je dosud nestabilní a nemusí pokaždé udržet tvar, vždy vykročit z introspektivnosti a podat si ruku s divákem.

S divákem si nijak nepodávala ruku ani Kateřina Stupecká, nováček na Platformě a její výrazný objev. Zato si podala v Da capo ruku se strmou hudbou Kryštofa Mařatky, které čelila v řeholním světelném designu jako útlý, výkonný a rychlý mnich-bojovník. S odhodlaným a exaktním tělem a tváří, která neflirtuje.

Platformy se účastnila též loňská vítězka Lenka Bartůňková. Raději než přihlášené Do světa dvě (spolu s Dorou Hoštovou) bych tu viděla její Requiem, které se vymanilo z bludného kruhu milostných látek a staví se expresivně a pateticky tváří v tvář tragice dějin, násilí, smrti, osudu. V tomto smyslu je Lenka Bartůňková zatím u nás solitérem. Monotematická taneční scéna nemůže být ovšem pro lídry veřejného diskursu nijak přitažlivá. Nemůžeme se tudíž divit, že existenci tanečního umění pak prostě zametají pod koberec.

Autorka je taneční publicistka.