Mechanismy míst

Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire Petra Borkovce je soubor drobných próz a několika básní, jenž byl napsán na stipendijních pobytech v destinacích vetknutých do titulu knihy. Ve francouzském přístavu strávil básník nad překlady poezie Vladislava Chodaseviče letní měsíce roku 2003, v Berlíně pobýval v rozpětí let 2004 až 2006. Oběma částem je společná perspektiva vypravěče, úspornost a přesnost výrazu, v níž čtenář alespoň trochu seznámený s Borkovcovou poezií autora bezpečně poznává.

Berlínská zátiší, bretaňský fragment

Onou vypravěčskou perspektivou je pečlivé a koncentrované pozorování, jež se zaměřuje v prvním případě především na vybrané berlínské uličky a „platzy“, v druhém případě pak na přístav a dění v něm. Vypravěč se zpravidla až úzkostlivě drží vně objektu svého zájmu, neboť jediný krok dovnitř či pohyb by mohl pozorované vyplašit jako hejno racků (v případě Berlína spíše vran), jak naznačuje například verš „Jsem poblíž, nespěchám, čekám, až začne sám“ z básně Před sněhem nebo závěr úvodního textu knihy – „Stojím nahý u okna, zpola zakrytý záhyby závěsu a na ničem kolem nemám účast. Slastně zabírám všechna místa a žádné. (…) A mám čas.“ (Nahota a záhyby látky)

Z této trpělivé distance nechce do autora stylizovaný vypravěč vytěžit co nejúplnější obraz toho či onoho bulváru nebo náměstíčka, nemá ambici co nejpodrobněji vykreslit každou balustrádu, která mu padne do oka. Místa se snaží „přečíst“, prozkoumává je jako mechanismus, v němž proměnlivé a jedinečné (opakující se motiv hry světla, kmit větve či například paralelně vznikající brázdy v Průvodci po Kantstrasse – jedna v zemi za taženou větví, druhá za prolétajícím letadlem) zapadne jako ozubené kolo do soukolí po léta neměnných atributů prostorů. Čím více motivů se do choreografie obrazu postupně zapojuje, tím více se také rytmus líčení zpomaluje, až téměř ustrne v jakémsi zvláštním ztichlém bezčasí, aby však byl pozorovatelem pečlivě vybudovaný mikrosvět poté, co je mechanismus jeho fungování poznán, noblesní zkratkou opuštěn.

Obdobnou pozorovatelskou perspektivu jako v Berlínském sešitu nacházíme i v Zápiscích ze Saint-Nazaire, k němuž nám klíč dává už jejich titul. Nejrozsáhlejší text celé knihy, Strofy (v Zápiscích je doplňují už jen dvě básně), je záznam přestávek při překládání Vladislava Chodaseviče. Tráveny jsou většinou na balkoně bytu v desátém patře, odkud je přístav Saint-Nazaire vidět jako na dlani. Protože jsou však překladatelovy přestávky evidentně krátké, obrazy zůstávají nedokončeny (a navázat na ně nelze – „… ale jako bys měl odkrýt záclonu, abys viděl to co včera.“), někdy se smrsknou jen na sled motivů („Kalné sklo vyplivnutých medúz; zábrus; kytka průsvitné pryže; míč v pláži; zákal.“) – až na jeden případ, u něhož se ukazuje, že to není příliš šťastné řešení, zůstanou v surovém stavu nerozepsány. I v tom je jejich kouzlo. Do myšlenek se bezděky vkrádají nejen verše překládaného autora, poezie je všudypřítomná, pohlcuje okolí – „Dvojrozměrné moře v měsíčním osvětlení. Kamenná mola na pilotech světel. Bílé jamby.“ Návyky a rituály přístavu se vyjevují, nebo lépe řečeno odkrývají pomaleji než v listech Berlínského sešitu, přesto však podobným způsobem.

Chudé člověčí oko

Borkovcův styl je, jak již bylo zmíněno, úsporný, nikoliv však strohý. K metafoře sahá, aby obraz zpřesnil, a nikoliv nabídl jeho další možnou podobu. Přesto i jeho hrdina je někdy nucen kapitulovat, tak jako v berlínském Akváriu při setkání s mořskými koníky: „Zdá se, vypadá to. Ach, lidské metafory o zvířatech a chudé člověčí oko.“

Tuto touhu po přesnosti zdůrazňuje poměrně časté užití závorky, která doplňuje – „Barmanka obešla bar a měří hostu (tlustá žena, gin) tlak tlakoměrem.“ – nebo uvádí původní termín, jako kdyby překladem mělo cosi podstatného zmizet: „Most přes ústí (pont suspendu à haubans)…“, „… hydraulický padací most (pont basculant à simple volée)…“ (Strofy). Obojí je pak přímo tematizováno v jednom z nejlepších textů sbírky, ironické povídce Léon-Jessel-Platz, v níž se vypravěč „odfláknutou angličtinou“ snaží své učitelce němčiny popsat kašnu ve tvaru hřibu, a protože se nemůžou shodnout, o jaký druh hřibu se jedná, začnou „z jazykové bezradnosti, která neomlouvá“ kašnu kreslit.

Autor je bohemista.