Pohlcení bichlí

Slovem bichle obvykle označujeme knihu velkou a objemnou. Vždy jsem si myslel, že vedle jakéhosi stránkového minima toto pojmenování také upozorňuje na mnohdy až fyzickou námahu spojenou s četbou. Ne každý tlustospis proto musí být a priori bichlí a ne každá bichle musí nutně být dlouhá jak Lovosice. Konotace je to zřejmě mylná, ale ponechme si ji alespoň pro účely tohoto textu – Vyhnanci, kteří Františce Jirousové vynesli letošní Cenu Jiřího Ortena, jsou totiž bichlí pořádnou.

Rozervaní chalupáři

Do vyprázdněného stavení v zapadlé vesničce na Vysočině se z nejrůznějších důvodů nastěhuje čtyřčlenná skupinka mládežníků (každý z nich je schematizovaným typem, kontrastním vůči ostatním), částečně příbuzensky spojených: životem nikterak zvláště neposkvrněná Pavla, její nevlastní, vůči všemu a všem pohrdavý bratranec-dekadent-nadčlověk Štefan, Štefanova průzračná a laskavá sestra-světice Nikola a k tomu ještě Štefanův kamarád Jakub, který nemá primární výraznou charakteristiku, ale zase je objektem dekadentovy touhy.

Společně v domě za sychravého bezčasí na bezmála čtyřech stech stranách bytují. To znamená, že shánějí topivo, topí v kamnech, popíjejí – démonický Štefan nepřetržitě –, pokuřují a pustí se i do úklidu. A také dumají nad tím, jak dům a to, co symbolizuje skrze osoby původních majitelů (nebožka prateta Anežka je zde konstantou víry přirozené a tradiční, zatímco její manžel, nebožtík Josef, po němž zůstala velmi cenná knihovna, zastupuje víru v intelekt), uchránit před dědickým nárokem přízemních příbuzných. Hodně mlčí, a když večer nedisputují, čtou. Párkrát také zajdou do hospody ve vesnici.

Především však mluví – buď mezi sebou, anebo se vnitřními monology noří do svých temných niter (přičemž zvláště důležité jsou pocity nalézající se v těchto hlubinách, viz například „Všiml si blíže svých pocitů.“ nebo „Do očí se mi každou chvílí draly slzy. Zaháněla jsem je násilnou tvrdostí ke všem pocitům.“) – a na pozadí složitých rodinných vztahů poháněných navíc transgeneračním napětím se každý z nich snaží vyřešit nějaký životní problém, ať už se sebou nebo s okolním světem. Tyto hovory se pak sbíhají do rozprav o základních hodnotových postojích a otázce víry v soudobém světě (děj je situován do několika měsíců roku 1999), a především pak té v Boha.

Ech, k ďáblu, já jsem anarchista!

Hlavní disputérem a ústřední postavou knihy je jednoznačně Štefan, především on je titulním vyhnancem ve „světě beze smyslu, bez cíle“ – ve světě, „ve kterým není jedinej účel“. Je také postavou nejméně povedenou, téměř neuvěřitelnou, a to ani ne tak kvůli tomu, že se učí německy četbou Nietzscheho v originále, ale protože repertoár jeho projevů sahá od archaizujícího zemitě chlapáckého „dej mi něco jíst“ přes na pohřbu temně pronášené „já jsem anarchista“ (a v té situaci působící komicky pubertálně) až k nezařaditelnému povzdechu „ech, k ďáblu…“. To má z úst vypustit osoba, jež jinak pro „kurvu“ nebo „prdel“ nejde daleko, a to ani v případě, že mluví s bytostí sobě nejbližší, sestrou. Hranice mezi deklamovanou rozpolceností postavy a jazykovou neobratností je velmi tenká. A je často namáhána u dialogů, jejichž přirozenost autorce někdy prostě věřit nemůžeme. Například když přijede Štefan a zjišťuje, že oblíbená prateta Anežka umírá a dům je plný „cizích lidí“. Dostane se do hádky (ta končí metáním nožů) s tetou Marií, kterou podezřívá, že chce jeho sestru Nikolu připravit o nárok na dědictví, byť sama nemá k chalupě jiný než přízemně majetnický vztah: „,To chceš, aby umřela dřív?‘ trhl vztekle hlavou směrem k ložnici? ,Jak to myslíš?‘ polekala se Marie už skutečně. ,Ty svíčky mají určitý vlastnosti. Například takový, že spalujou kyslík. A je tam někdo, kdo se očividně dusí. Mám z toho vyvodit závěr, nebo seš toho schopná sama?‘“

Veškeré hovory či úvahy spolunájemníků chalupy se vždy dotýkají z jiného úhlu nějaké otázky, jež je pro Štefana palčivá; ostatní postavy tak ve výsledku v románu fungují především instrumentálně, ač i ony řeší svá soukromá dramata. Pavla se dychtivě sápe po čemkoliv novém a neznámém, a protože se Štefan otituluje anarchistou, volba padne na anarchismus, aby si Štefan v následných debatách s naivní dívčinou svůj postoj k ideji verbálně tříbil a revidoval. Nikola je pro Štefana obrazem nepochopitelné, odmítané, a přece lákavě prosté a tradiční víry, na postavě Jakuba si (doslova) ujasňuje otázky vlastní sexuální orientace a citu. Obsah těchto debat a duchovní rozměr románu však soudit nehodlám – jednak ho vyzdvihla porota Ceny Jiřího Ortena a jednak o něm už bylo napsáno v jiných recenzích. Věnujme se proto raději tomu, proč jsou Vyhnanci bichlí v tom smyslu, jaký uvádím zkraje textu.

Mlčení

Celý román se až na několik nepatrných výjimek (zmiňovaná hospoda) odehrává v chalupě, kterou máme už na začátku možnost poznat z Pavlina pohledu velmi podrobně. Toto vizuálně ohledání lokace je doprovázeno velmi detailním popisem, co v něm vypravěčka úvodu knihy dělá, a to téměř pohyb za pohybem. Tento způsob vyprávění, respektive popisování, je pro román symptomatický. Každý den se musí zatápět v kamnech, někdy se vaří čaj, někdy se pije už před polednem, někdo se vzbudí, někdo ještě spí, někdo odjede, přijede, jde nakoupit, vrátí se z nákupu, pro něco někam sáhne, někam se posadí…

V lepším případě takovéto sáhodlouhé popisy mechanických činností připravují drobný konflikt mezi nájemníky chalupy, z něhož vyroste vzrušený rozhovor o věcech zásadních. Někdy mají poodkrýt románem doposud tajený povahový rys některé z postav, například když se Štefan nepatrně usměje či se naopak kamsi zahledí a nereaguje na slovní štulec. Mlčí se ostatně pravidelně, hlavně večer, třeba když parta sedí společně v místnosti, každý si něco čte a Nikola hraje na klavír. Nejvíce mlčí Štefan, především při poslechu hudby z magnetofonu.

V těchto chvílích se však nemlčí jen v knize, ale mlčí i kniha, protože samoúčelné popisy nikterak neposouvají děj ani třeba neprokreslují hlouběji postavy, neboť situace i gesta, kterými je na ně reagováno, se znovu a znovu opakují. A v těchto chvílích také čtenáři nezbývá, než aby trpce mlčel s bichlí a doufal, že ticho snad po několika stránkách pomine.

Autor je bohemista.