Když nemoc měla přednost

Klause Merze představilo před dvěma lety tuzemskému publiku novelou Pojedete se mnou k moři, slečno? (Kommen Sie mit mir ans Meer, Fräulein?, 1998) nakladatelství Zahrada. Na sklonku loňského roku – opět bez většího zájmu kritiky – vyšly v nakladatelství Archa další dvě knihy tohoto respektovaného švýcarského autora. Literárními cenami ověnčený Jakub spí (vlastně román) (Jakob schläft. Eigentlich ein Roman, 1997) Merze proslavil, Benátské imprese (Löwen Löwen. Venezianische Spiegelungen, 2004) zastupují autorovu básnickou tvorbu a jsou ze všech tří zmiňovaných titulů tím nejaktuálnějším.

Intimní vzpomínka, nikoliv historie

Jakub spí (vlastně román) je intimní vzpomínka na dětství prožité v padesátých letech 20. století, která více než vypravěče samého vykresluje ostatní členy rodiny a atmosféru okolo rodinného krbu. Ne že by snad postava dětského vypravěče nebyla ve vzpomínkách účastna dění, ale v žádné situaci, v žádné příběhové epizodě není sama – i tam, kde se otec nebo matka mihnou v jedné dvou větách, cítíme, že vypravěči jde především o to zachytit skrze „svou historku“ třebas i jen nepatrný záchvěv ve výrazu blízkých. A byť jednotlivé kapitoly nemají víc než dvě stránky, mnohdy se zdá, že autor staví epizodní příběh právě kvůli těmto okamžikům, text jim podřizuje („Otec jako vždy hledal Velký vůz, v zimě pak Orion. Matka voněla levandulí.“). Není to jen snaha efektně pointovat jednotlivé mikropříběhy, ale další tah štětcem na portrétu těch ostatních.

Zmiňovaná intimita textu je dána stroze naznačenou výchozí situací vypravěče, který se po letech ocitá na zahradě rodného domu, jediném, pominemeli náhrobky ostatních, fyzicky hmatatelném mementu dětství. Subtilnost dějových epizod a důraz kladený na detail více než na panoramatičnost a úplnost rodinných osudů tak pramení právě z toho, že jde právě o privátní vzpomínku, místem asociovanou aktualizaci minulosti, a nikoli historii ve smyslu úplnosti příběhu – text imituje proces vybavování si, nikoliv představování někomu druhému. Typizace postav, o níž lze hovořit například u ne zrovna ordinérního dědečka nebo pábitelského strýce Francka, je toho projevem – v paměti vypravěče na sebe prvotně berou podobu charakterizační zkratky, nejsilnějšího rysu, který je metaforou jejich příběhu, tak jak si ho v paměti uchovalo tehdy ještě dítě.

Z akcentu na vzpomínkový charakter textu také vzniká disproporce mezi příběhem a jeho laděním. Byť se rozhodně nedá říct, že by vypravěčovo rodinné zázemí bylo idylické, neboť právě takový nádech má především úvod knihy, melancholickou vzpomínku zde smutek ani lítost nedoprovázejí. Ač by se důvody našly, protože „nemoc měla v naší rodině vždycky přednost“: starší bratr umírá chybou doktora při porodu, mladší trpí hydrocefalem, u otce se objeví epilepsie, nemoc se v rozličných formách dotkne všech členů rodiny. „Nejhorší pro nás byly doby, kdy nám relativně nic nebylo. Nevydrželi jsme čekat na nové rány, hned jsme se upínali k utrpení druhých, ale snášeli ho mnohem hůř než své vlastní neduhy. Proto jsme se pro jistotu řízli do prstu, opařili stehno vařící vodou či si zlomili klíční kost nebo žebro.“

Básník Merz – ale v které knize?

Jakub spí (vlastně román) je výrazem i rozměrem elegantně střídmá kniha (právě v tom, že je „vlastně román“ precizně cizelovanou miniaturou, je také jeho největší kouzlo), přesto je toho řečeno víc než dost. Vlastně tak akorát – nepřebývá jediné slovo, o poznání rozměrnější příběh než ten, který vypravěč představuje, zůstává v náznaku a některé sentence jsou natolik kondenzované, že by klidně mohly stát jako samostatná kapitola. Anebo báseň: „Dítě Renz. Z okenní římsy víří prach, za zády mám kříž s uhnívající patou a úzkou stříškou pokrytou měděnkou. Před těmi osmi písmeny vypálenými do příčného břevna jsem se učil číst.“ „Chléb jsem rozvážel do starobince, dvanáct vek pro špatný chrup. Na chodbě plné úmrtních lůžek jsem zadržel dech, abych se nenakazil. Vlhká omítka odpadávala ze stropu. Kvapem jsem vyběhl kolem zástěr kuchařských učňů ven. Špitál obdivoval můj nový moped.“

Benátské imprese předjímá už jejich název – každou „báseň“ je nutno číst s vědomím odkazu na celek (oproti Jakubovi, kde mikropříběhy směřují od celku k relativní samostatnosti), sbírka totiž připomíná spíše skicář, soubor zápisků, poznámek, které musejí být rychle zapsány, než pod náporem nových momentek všednodennosti odplynou do ztracena. A tedy impresemi v – pro básníka – pracovním slova smyslu, jejichž svorníkem napříč textem není pouze město, nýbrž pobyt uvnitř něj, trpělivé seznamování s jeho organismem, poznávání jeho zákonitostí.

Bylo to od zlínské Archy skvělé rozhodnutí, vydat obě knihy zároveň, a nejde ani tak o to, že drobné odkazy na rodinné příslušníky se objevují i v Benátských impresích – Merz píšící prózu je totiž často především básníkem, při čtení Benátských impresí naopak na mysli slovo „poezie“ vytane sporadičtěji, než bychom u sbírky básní čekali. Ty chvíle ale stojí za to: „Šedé fábory/ mlhových rohů povívají/ nocí. A benátské dámy porovnávají/ své tučné norky s městskými krysami.“

Autor studuje bohemistiku na FF UK.