V loňské anketě Lidových novin o Knihu roku mě zarazila volba básníka Petra Borkovce. Jestli se dobře pamatuji, uvedl jedinou knihu: Durs Grünbein, Lekce lební báze (Schädelbasislektion, 1991). Devadesátistránkový výbor z veršů drážďanskoberlínského básníka střední generace (nar. 1962), do té doby, co vím, u nás neznámého. Výbor zahrnuje léta 1988 až 2002. Když pominu fakt, že podobná volba aspoň v mých očích staví smysl ankety – totiž náčrt aktuální tváře zdejší literatury – na hlavu, ptal jsem se: co ještě za tím vězí? Proč zrovna nevelký výbor z Durse Grünbeina by měl být v Česku knihou roku? Nejde ze strany Petra Borkovce spíš o vyhlášení tvůrčí aliance, přihlášku k jistému tvůrčímu typu? A zároveň trochu i o skrytou, ale ostentativní „odhlášku“ od toho, co se děje – neděje – doma? Nevím, zda by se mi Grünbeinova kniha kdy dostala do ruky, kdyby mi ji nedarovala její (znamenitá!) překladatelka a editorka Wanda Heinrichová. A Grünbein u mě neměl štěstí. Napoprvé jsem otevřel knihu na možná vůbec nejslabším čísle výboru, satiricky vyznívajícím „epitafu“ na smrt japonského turisty. „Oči měl vypoulené, studený pot se mu perlil/ na čele… a pořád blábolil… Berlín… Paříž… Stockholm…“ Plakátovité „stanovení diagnózy“ dnešního uspěchaného nesmyslu, v nějž se mění svět, mi bylo cizí. A když jsem se navíc dozvěděl, že Grünbein je v Německu za univerzitní básnickou star, knihu jsem nenápadně odložil.
Jenže knihy žijí svůj nevyzpytatelný čas. Ten Grünbeinův pro mě přišel s čtvrtletním zpožděním. A musel jsem Borkovcovu „vzkazu“ české literatuře když ne zcela přitakat, tak určitě přiznat váhu. Lekce lební báze nás seznamuje s neobyčejným básníkem, jehož protějšek bychom mezi českými vrstevníky asi stěží hledali. Tedy ne že by dávka chladu až jistého cynismu ke Grünbeinovi nepatřila. Právě oddíl Drahým zesnulým z roku 1994, jímž jsem svůj nezdařený první pokus o Grünbeina zahájil, je postaven na krutém anekdotickém odstupu, chladně chtivé srážce lidské banality s osudovou, leč zároveň vyprázdněnou tragikou. Právě tyto „výstřižky“ z černé kroniky, suverénně naaranžované do morbidních mement „zbytečného“ žití, mě odradily svým sebejistým leskem. Básník mi tu připadal jako premiant, jenž vše zná a ví, jak na to, chybí mu ovšem to zásadní: totiž niterný způsob, jak si tragiku, s níž zachází, též připustit k tělu. Dojem premiantství se mi, přiznávám, vracel i jinde v knize. Byl však přehlušován a zatlačován do pozadí úchvatnou, těžkou, temně vrstvenou malbou, pomalým a detailním myšlenkově-smyslovým sunutím, jímž se Grünbeinovy básně dějí.
Jde o poezii velmi cerebrální, kontrolovanou, důkladnou. Mozkem tvořenou, avšak zároveň schopnou hutných smyslových postřehů či aranžmá, cíleně intuitivních posunů, ba skoků mysli. Přitom největší kouzlo Grünbeinovy smyslovosti je v tom, jak zrale, přesně, provázaně nechá ze sebe samé vyvstat abstrakci; abstraktní vnímání se tu se smyslovým vine do sytého, popínavého reliéfu, tvoří hutně propojenou tkáň. „Počasí se mění, zbytky včerejška se rozplývají./ Od stanice ke stanici zakouší tělo tvrdší osvětlení./ Jako by existovala zaklínadla, jež přivolávají deště,/ pravidla, podle nichž pochopíme plodné zděšení. (…) Pomalu ustává bolest, chladí se rány./ Vlastní stín ubírá světu z váhy.“
Jindy stačí jediná, z matečné poetické lázně do prózy vržená věta: „Pasažer ve zpětném zrcátku/ opětuje němě pohled řidiči.“ Věta je pouze jedním tahem uvnitř malby, i ona však, jako všechny další fragmenty, udržuje coby důležitý čep celkové napětí textu, rozněcuje ustavičně rozvíjenou, střetuplnou dialektiku vizí a formulací, básnických postřehů a závěrů. Ranní cesta taxíkem je pomalou poutí stojatě přelévavým lidským vesmírem. Báseň Posmrtný Berlín se sune vpřed na způsob joyceovského vnitřního monologu. Živí, ale i mrtví: „zítřejší mrtvoly“. Elegické verše – plynoucí v rytmu pomale dávných čísel běžícího tachometru. „Ovoce se leskne v průchodech.“ Hned vedle však i „pokušení umřít coby samuraj, s mečem v břiše“. A mezi tím kmitne letmá zrcátková aliance pasažéra a řidiče, zvýrazňující i smazávající jejich různé role. Plaché, znejisťující sblížení mezi tím, kdo veze a kdo je vezen, kdo odpočítává a kdo je odpočítáván, kdo zůstává plný na okraji a kdo byl vtažen do víru prázdného středu. Mince potichu, bezradně předávaná – ne, tkvící ve váhání mezi převozníkem a cestujícím.
Nad Grünbeinem asi nelze nepomyslet na Gottfrieda Benna a zas jeho vzrušené příkazy mozku, vášeň pro morbidní vize i expresivní malbu a montáž. Na jeho cit pro ustavičně přítomný rozpad uvnitř světaposouvání, „stárnutí trosek“ napříč dějinami i v dálce za nimi. A přece je tu i pel něčeho, co v Lekci lební báze přese vše postrádám; totiž étos účasti, sepětí, naléhavosti básníka neodvratně vrostlého do své výpovědi. „Na zdi stín/ větví, rozechvěný v poledním vánku,/ to je sdostatek země (…) Kam ještě hodláš dorazit? Odepři/ přece novým dojmům/ tu vtíravost/ (…)/ němě ležet,/ obzvláště dlouho/ prodlévat na máku,/ nezapomenutelném,/ protože přinášel léto// kam se podělo –?“ Snad Durs Grünbein svou nejlepší báseň ještě nenapsal.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.
Durs Grünbein: Lekce lební báze. Opus, Zblov 2008, 102 stran.