Napjaté ticho u magistrály

Pražskou Severojižní magistrálou se řítí téměř 100 000 aut denně a jejich počet se stále zvyšuje. Například v ulici 5. května tu přes den obvykle naměří hluk o síle 77 decibelů (zhruba jako v tunelu při přijíždějícím vlaku metra), v noci se blíží k 70 decibelům. Podle hygienických limitů je maximální hranice 60 decibelů ve dne (síla lidského křiku) a 50 v noci (hluk běžného hovoru). Místním občanům, kteří se brání proti hlukové zátěži, se přitom již před více než rokem podařilo vydobýt u městského soudu mimořádně důležité vítězství. V rozsudku z března 2008 soud dokonce stanovil, že hluková zátěž v bytech kolem ulice 5. května nesmí přes den přesáhnout hranici 45 decibelů, v noci pak hluk z magistrály může činit maximálně 35 decibelů. Magistrát však zároveň na splnění uložených podmínek získal roční odklad. A ten čas dobře využil, ovšem trochu jinak, než by si občané sužovaní hlukem představovali.

Teď radši mlčet

Po uplynutí lhůty, kterou město dostalo na ztišení ulice 5. května, se v místě na první pohled nic neměnilo. Auta řvou dál, místní aktivisté ale ztichli. Magistrátní právníci se totiž loni proti rozhodnutí dovolali k nejvyššímu soudu a letos v dubnu, po uplynutí původně stanoveného termínu nápravy, se dočkali dobré zprávy. Nejvyšší soud rozhodl, že dokud neprojedná dovolání proti rozsudku, nemusí Praha s hlukem nic dělat. „Kdy bude Nejvyšší soud o kauze rozhodovat, nevím,“ říká překladatelka Alžběta Rejchrtová, která proti negativním vlivům rostoucí dopravy v ulici 5. května a v okolí bojuje více než patnáct let. „Rozhodování soudu teď ale nechci komentovat, nechci ohrozit výsledek sporu, který je tak zásadní.“ Pavel Doucha, spoluautor příručky Právní ochrana před hlukem a právník nevládní organizace Ekologický právní servis, který pomáhá několika aktivistům z Břevnova a Barrandova, Říčan a Olomouce v jejich boji za ticho, již není tak opatrný: „Loňský rozsudek povzbudil lidi k žalobám i na dalších místech. Pokud by nyní Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí z minulého roku, následovaly by asi další žaloby. I přes to, že je to pro občany strašné martyrium. Soudní řízení trvá tak dva roky a pak může přijít ještě odvolání, které vše zvrátí.“ Spory občanů budou ale podle Douchy pokračovat i v případě, že soud z nějakého dílčího důvodu žalobu obyvatel z ulice 5. května zamítne. Celkové zamítnutí žaloby je podle něj těžko představitelné – třebaže Nejvyšší soud bývá ve svém rozhodování konzervativní. Jenže mohou vůbec rozsudky soudu něco zásadního ve střetu mezi zájmem na hlučné dopravě mas a zájmem na tichém bydlení místních obyvatel změnit?

Málo tlaku

I v případě, že by soud uznal oprávněné námitky stěžovatelů, mohou být magistrátu (v případě magistrály) či Ředitelství silnic a dálnic (v případech komunikací mimo Prahu) ukládány opakované pokuty do výše 50 000 korun. „Exekuce rozsudku v případě města by mohla mít jistý význam,“ je přesvědčen Doucha, „v případě státního podniku se ale jen peníze přelijí z jedné státní kapsy do druhé a efekt rozsudku bude omezený,“ dodává skepticky. „Aby začali politici zohledňovat problém hluku z dopravy třeba už v územním plánování, musely by být žaloby masovou záležitostí,“ doplňuje právník Ekologického právního servisu.

Samotní aktivisté jsou si vědomi, že pouhé žaloby na prosazení zákonem chráněných práv občanů nestačí. Podávat proti hluku z dopravy takzvané sousedské žaloby podle paragrafu 127 občanského zákoníku je ostatně poměrně nový prvek jejich taktiky. Alžběta Rejchrtová například od roku 1993 organizuje i petice, podává připomínky k územním či stavebním řízením a založila i sdružení Občané postižení Severojižní magistrálou. Ve svém odporu se ovšem až příliš často setkává s ignorováním a dokonce i zostouzením ze strany představitelů města.

„Bylo mi jasné, že potřebujeme ve svých aktivitách nějaké politické zastoupení. Strana zelených má naše cíle v programu a mám tam lidi, kteří mne podpoří,“ vysvětluje Rejchrtová své rozhodnutí vstoupit i do politiky. Posílena o místní aktivisty a jejich témata, dokázala Strana zelených v komunálních volbách v roce 2007 prosadit několik svých zástupců i do pražského zastupitelstva. Jeden z nich, Petr Štěpánek, který předtím pomáhal ekologicky zaměřené místní iniciativy v Praze koordinovat, se stal dokonce radním pro životní prostředí. „V otázce hluku toho zase nemůžu tolik udělat, spadá to do kompetence radního pro dopravu Šteinera,“ odpovídá radní pro životní prostředí na otázku, co udělal pro své spolubojovníky. Radní Radovan Šteiner (ODS) se ovšem již loni naopak nechal slyšet, že „hluk je v kompetenci resortu životního prostředí. Já při tom budu rád pomáhat, ale pod resort dopravy to opravdu nepatří.“ Štěpánek ovšem odmítá, že by politická reprezentace zelených v Praze při prosazování protihlukových opatření selhala. „Je potřeba si uvědomit, že jsme tam v menšině. A v té jsme svou práci odvedli. Stavíme se za lidi postižené hlukem a vysvětlujeme problém dopravy dnes a denně,“ tvrdí. Problém pak spatřuje spíše v nedostatečném politickém tlaku ze strany občanů. „Soudní řízení je důležitá věc, ale po té výhře lidé úplně vynechali politickou část aktivit. Chybí podpora ze strany veřejnosti. Což je ovšem v Česku problém v řadě oblastí,“ prohlašuje Štěpánek. „Přitom například u loňského sporu o dotace na vstupenku a pražskou kulturní politiku se ukázalo, že když veřejnost jasně projeví svůj názor, nakonec to jde.“