Hluk není žádnou vymožeností nové doby a technologií. Je stejně důležitým průvodcem hudby jako ticho, jen se v každé době a v každé kultuře tyto pojmy jinak definují. Ani kreativní využití zvuků stojících za hranicí hudby si naše doba nemůže nechat patentovat.
Studeným únorovým vzduchem nad jihočeskými Blaty se od rána vznáší směs zvonění, pískání, ječení a výbuchů. Jinak tichou obcí jménem Dobrkovská Lhotka právě prochází masopustní koleda, v našich krajích dnes již vzácná ukázka toho, do jakých podob se vyvinul hybrid křesťanské zbožnosti a pohanské oslavy plodnosti. Ústřední postavou je „matka masopustu“, pestře oblečený chlapík, jemuž se mezi nohama houpe velký kravský zvon. Také ostatní členové průvodu jsou vyzbrojeni prostředky k dělání rámusu, jimž dominuje podomácku sestrojené dělo plněné karbidem. K tomu se připojuje řev všech zúčastněných hrdel, takže na konci celodenní obchůzky všichni jen sípou.
Bakchus na věži
Masopust neboli karneval je dobrou ukázkou, jak se na poli zvuku střetává křesťanství se staršími kulturními vrstvami. Sledovat tento střet lze po celé Evropě, přičemž jihočeská varianta je jen tichou seancí ve srovnání s masopustním rejem třeba ve Španělsku nebo Itálii. Zatímco v kostele zní důstojný zpěv, lid venku si užívá možnosti nechat se jednou za rok strhnout k řádění. Křesťanská církev se po staletí snažila tyto projevy omezovat, pochopitelně neúspěšně. Také na Velikonoce se evropskou krajinou nesou pohanské hluky klapaček a řehtaček různých velikostí, jimž symbolicky uvolňují akustický prostor dočasně umlčené kostelní zvony. Někdy byly dokonce velké řehtačky se skříňovými rezonátory umisťovány na kostelní věže, jako by Bakchus vnikl do svatyně, jež je mu jinak zapovězená.
Využití extrémních zvukových prostředků najdeme v mnoha kulturách na celém světě a ve všech případech je jejich použití spojené s výjimečnými, přechodovými situacemi – vyhánění zlých duchů na konci zimy jako v případě masopustu je jednou z nich. Na řeckém ostrově Naxos zase organizovaný hluk sloužil k určité společenské regulaci. Až do třicátých let 20. století tam byl provozován rituál nazývaný kourtala, při němž se obyvatelé vesnice vybavení zvonci sešli za úsvitu před domem člověka, jenž se nějak provinil proti zvyklostem a mravům. Ať šlo o cizoložství nebo sňatek proti vůli rodičů, zvukem desítek zvonců bylo provinilci důrazně připomenuto, jak se má chovat. Hluk zde symbolizuje chaos, do něhož by se společnost propadla, kdyby nedodržovala svá vlastní pravidla. I v českých zemích je z 18. století doložena podobná tradice takzvané kočičí serenády, namířené proti neoblíbeným měšťanům a vrchnosti, pod jejichž okny se sešli lidé s vozembouchy, aby svou nespokojenost dali najevo akusticky.
Za hranice všedních dnů
V jiných případech je naopak dočasné nastolení chaosu žádoucí a i tehdy mají důležitou roli zvuky v různém smyslu extrémní, jak lze slyšet u šamanských rituálů ze všech konců světa. V takových případech se šaman cíleně vydává za hranice normálního světa, do chaosu, jemuž přizpůsobuje i svůj zvukový arzenál.
Každá kultura si pro sebe definuje, jaké zvukové projevy považuje za hudební a jaké jsou již za hranicí přijatelného. Hudební zvuky odrážejí řád dané společnosti, ty ostatní zastupují chaos a rozklad. Ovšem stejně jako je při daných příležitostech možné porušovat některé společenské normy, je někdy přípustné, aby hudba uvolnila místo hluku. Protože stejně jako řád lze budovat jen jako protiklad k chaosu, potřebuje si i hudba čas od času připomenout, z čeho se vyděluje.
Autor je šéfredaktor HIS Voice.