Švanďák, Dlouhý, ředitel

Divadelní módou posledních sezon jsou adaptace filmových předloh. Co do obliby zatím vítězí tradiční detektivky (a jejich parodie), není však žádný důvod, proč by se o zájem divadelního publika nemohly prostřednictvím povědomých filmových titulů ucházet i jiné žánry. Což prakticky potvrzuje Švandovo divadlo: půl roku poté, co se zde na repertoáru objevilo klasické psychologicko-detektivní drama Cizinci ve vlaku (podle románu Patricie Highsmithové z roku 1950, který vyšel česky v souboru 3x vražda z posedlosti, natočil o rok později stejnojmenný film Alfred Hitchcock), si na Smíchově vyzkoušeli výlet do hájemství komedie.

Fóry s holým zadkem

Volba titulu vypadá docela ambiciózně. Kdo je tady ředitel? dánského filmaře Larse von Triera (viz A2 č. 15/2007) se vymyká rutinní komediální produkci snad ve všech myslitelných ohledech. Scénář nabízí absurdní anekdotu o majiteli firmy, který se ve snaze být všeobecně oblíbený vydává před svými zaměstnanci za pouhého vykonavatele příkazů „shora“ a smyšleného zlého šéfa nechává zahrát najatým hercem; všudypřítomnou ironii po formální stránce podtrhují režisérovy komentáře mimo obraz a především kuriózní nápad náhodně rozsekat scény počítačovým programem. O vynikajícím herectví, prostém všech komediálních klišé, ani nemluvě. Výsledek je nejen velmi zábavný, ale též otevřený pro hledání neprvoplánových významů, máte-li na něco takového náladu.

To ovšem mluvíme o filmu. Divadelní inscenace režiséra Daniela Hrbka se na rozdíl od své předlohy zjevně nehodlá patlat s nějakými jemnostmi. Tvůrčí metodu naznačuje výrok hostujícího Michala Dlouhého, přetištěný v programu: „Moje pravidlo – každej fór dobrej!“ Hlavní tahoun představení se v tomto duchu do role falešného ředitele pokládá, až pot stříká, spoluhráči se mu snaží ze všech sil vyrovnat. Výsledkem je, že protagonisté infantilně pobíhají po scéně, poskakují po nábytku a ještě přitom stihnou udělat spoustu neobyčejně legračních obličejů. Dosyta si lze užít i švandy spojené s holým zadkem nebo kalhotami u kotníků.

„Sytost“, nebo snad přesněji řečeno „syté barvy“ jsou vůbec pro inscenaci příznačné. Jakýkoli náznak vtipu je vyveden co nejkřiklavěji a nezřídka též zopakován v několika názorných variacích. Hlavního hrdinu hraje Michal Dlouhý od prvního do posledního výstupu nejen coby naprostého šmíráka, ale navíc i blba, jenž kromě mnohého jiného nezvládne ani výraz transakce (plete se mu s tatrankou). Smysl se vytrácí, jenže kdo by se něčím takovým trápil, když se z toho dá vydolovat spousta fórů. V nesnesitelném přehrávání se Dlouhému nejvíc blíží Alexej Pyško v roli arogantního islandského byznysmena; přímočará komediální rutina Kamila Halbicha coby skutečného ředitele vyhlíží vedle této dvojice téměř jako osvěžující zdrženlivost.

Fanklub Zdeňka Trošky?

Jinými slovy: pokud máte rádi dobré herce a rafinovanou režii, budete se muset na Ředitele vypravit do kina. Ctitelům Zdeňka Trošky nelze než s jistým uzarděním doporučit Švanďák. Stejně jako těm, kdo se z vrozeného masochismu chtějí na vlastní kůži přesvědčit o tom, jak dokonale se dá chytrý film změnit na triviální řachandu pro klub nenáročného diváka. Lze nicméně odhadnout, že právě na tento divácký segment inscenátoři zcela záměrně zacílili. Na první repríze to viditelně vycházelo: sál byl plný a většina publika se dobře bavila. Divadlo Radka Brzobohatého nebo Divadlo bez zábradlí se musí třást před novou konkurencí.

Autor je divadelní kritik.