Pod černou vlajkou - divadelní zápisník

První červnový čtvrtek jsem vyrazil do NoDu na představení sympatické kočovné divadelní společnosti NIE, což je částečně česká skupinka, která momentálně pobývá v Norsku. Do Prahy přijela premiérově zahrát svou novou inscenaci Tales from a Sea Journey / Hav. NIE jako obvykle kombinovali hudbu a ironicky demonstrovaný příběh, vlastně několik příběhů, a herci přitom jakoby nic střídali různé více či méně srozumitelné jazyky, třeba češtinu, angličtinu nebo norštinu. Celkově to byla docela povedená podívaná, i když zas ne tak povedená jako Berlin 1961, který byl k vidění loni na festivalu v Hradci Králové (tam budou ostatně NIE hrát i letos).

Ale nechci psát recenzi a už vůbec ne suplovat reklamního agenta; na téhle inscenaci mě zaujala jedna věc, která je pro moderní divadlo docela příznačná. Tak příznačná, že se zdá být skoro samozřejmá: špatný konec.

Všechny námořnické příběhy, které NIE na přeskáčku vyprávějí, jsou podávány s odlehčenou ironií, zábavným způsobem a všechny také skončí víceméně dobře. Až na ten poslední – norským rodičům zničehonic přijde zpráva, že se jejich dcera-rybářka utopila a její tělo záhadně zmizelo. Z ryze divadelního nebo vypravěčského hlediska to samo o sobě není nic podivného, zkrátka příběh se špatným koncem; zvláštní ale je, jak málo tenhle obrat vyplynul z toho, co se odehrávalo v celém průběhu večera. Překvapivý unhappy end není v tomto případě vyvrcholením, logickou tečkou, ale jen jakýmsi černým přílepkem pozitivně laděné inscenace.

 

Pozabíjet je všechny

Kdysi dávno bývaly zvyklosti přesně opačné. Dlouho do devatenáctého století se třeba Shakespearovy tragédie hrávaly tak trochu jinak, než je alžbětinský bard napsal a jak je známe dnes: Kordélie přežila, starý Lear se vrátil k moci, Romeo s Julií se nakonec vzali a tak dál. Ostatně vždyť ani původní závěr Shawova Pygmaliona není tak úplně bezoblačný, jak nám to sugeruje My Fair Lady. Optimistické časy jsou ale dávno pryč, dnes by si na tak křiklavé happyendové znásilnění klasiky nejspíš netroufli ani v hodně pokleslém muzikálu. Pravda, dokud bude naživu a při plné palebné síle Michal David, ruku do ohně bych za to raději nedával; jenže to je téma na trochu jinou úvahu a na jádru věci to nic nemění.

Jisté je, že touha po co nejšpatnějších koncích je dnes stejně silná, jako bývala před sto padesáti lety touha po koncích dobrých. Kdyby dnes někdo nechal Othella škrtit Desdemonu méně zručně, a tedy vratně, nejspíš by se po zásluze dočkal posupného posměchu. Pod černou vlajkou konců ještě horších než špatných však docela dobře procházejí i takové úpravy klasiky, jež si s touto představou nijak zvlášť nezadají – ale mají opačné znaménko.

Na Zábradlí nedávno uvedli Orestka, autorskou variaci na Oresteiu. Každý z trojice slavných athénských dramatiků se sice na bezvýchodnou sérii rodinných masakrů dívá trochu jinak, smířlivé finále však má svou logiku: bozi, kteří v celé věci zdaleka nejsou nevinně, se rozhodnou přerušit nekonečný řetěz násilností a nahradit krevní mstu soudem, tedy „objektivní“ institucí (která ve starořeckých Athénách opravdu existovala). Hádejte, jak to asi s Orestem a spol. dopadne ve století internetu. A když se na druhém konci Karlova mostu objeví v A-Studiu Rubín variace na Médeu, je závěrečný masakr dětí, sokyně i jejího otce oproti předloze vylepšen ještě kanibalismem a vraždou nevěrného manžela. Jeden aby se skoro začal bát, že na řadu přijdou i diváci.

 

Happy end

A abych sám skončil – době hrdě navzdory – vlídně a pozitivně, přidám svou obvyklou červnovou mantru. I letos totiž na festival Prague Fringe zavítal můj oblíbenec Dr. Brown. Závěr představení Dr. Brown Makes Love byl totiž nejen příkladně šťastný, ale navíc v plném smyslu slova mířil na diváky.

Miniaturní sálek Kavárny 3+1 vznikl z obyčejného přízemního obýváku, a má tudíž zamřížované okno, což je jev v běžných divadlech dosti netypický. A za tímto oknem poskakoval v závěru představení protagonista i s pomocníkem a oba dva vší silou házeli dovnitř přímo na bezbranné publikum hlávky zelí (při průletu mříží se krásně rozprskávaly). Bojovnější diváci se pokoušeli větší kousky sbírat a házet zpět, většina ale v dobré náladě prchala ze sálu ven. Děkovačka se tak zcela individuálně odehrávala až venku na chodníku nebo u baru.

Ne každého může těšit proměna z přihlížejícího v terč, ale má to svou nezpochybnitelnou logiku. Zelenina je poslední dobou zásluhou záhadné E.coli nezvykle levná a nejspíš jí to ještě nějaký ten pátek vydrží. Dr. Brown se zkrátka trefil. Nelze než gratulovat.

Autor je divadelní kritik.