Zatímco konec roku bývá ve všemožných tiskovinách i médiích vyhrazen obvykle dost otravnému bilancování, po Silvestru přicházejí ke slovu kulturní ankety. Přiznám se, že mám tenhle žánr rád. A určitě v tom nejsem sám: kupříkladu první číslo Divadelních novin s anketou o nejlepší inscenaci roku se tradičně prodává mnohem lépe než kterékoli jiné.
Ankety se dělí v zásadě na dvě skupiny: na divadelní a na ty ostatní. Zatímco ty ostatní jsou zajímavé především tím, kdo vyhrál, případně proč, divadelní ankety nabízejí informovanému čtenáři mnohem sofistikovanější radovánky. Český divadelní rybníček je nevelký, všichni kapříci se v něm znají alespoň od vidění, a tudíž nezáleží pouze na samotném výsledku; neméně důležité je, kdo pro koho nebo pro co hlasoval. Jak mdlý by byl začátek nového roku bez možnosti nevěřícně kroutit hlavou a říkat si něco na způsob „To si fakt ten či onen nebo ta či ona může myslet, že tohle bylo nejlepší divadlo za celej rok?! Že nemá základní soudnost, je všem dávno jasný, ale že je to takovejhle blb, to bych teda do něj neřek ani já…“
Opravdoví fajnšmekři si krom toho mohou ověřit paměť a odhad v disciplínách povýtce interních: opravdu dají J. P. Kříž s Vladimírem Justem hlas té inscenaci (herci atd.), o které loni začátkem ledna přesvědčeně napsali, že to je inscenace (herec atd.) roku? A dokáže letos někdo přetrumfnout Helenu Havlíkovou v délce stručného zdůvodnění své volby?
Mezi námi kolegy
Pokud máte navíc tu čest být jedním z hlasujících, jen stěží se lze ubránit jakési soukromé subanketě: komupak se líbilo to samé co mně? Dívat se na anketu z tohoto úhlu je neodolatelně svůdné, jenže zároveň trochu riskantní, vstupujete totiž na cestu, která může vést až ke ztrátě víry v sebe sama: „Proboha, jak je možné, že se se mnou shoduje zrovna tenhle a tahle? Až budu mít někdy volnou chvilku, musím se nad sebou důkladně zamyslet…“ Relativně malá skupinka smluvených hlasujících by mohla nejen významně ovlivnit výsledky, ale také leckterého kolegu nadlouho připravit o klidný spánek. Stačí pečlivě vybírat. Až budu mít někdy volnou chvilku, musím se nad tím důkladně zamyslet.
To už se ale dostáváme k tomu úplně nejdůležitějšímu – jak hlasovat? Tady končí veškerá legrace. Nemohu se totiž zbavit nepříjemného dojmu, že poslední dva roky byly v českém divadle jakési bídné. Jedna inscenace do ankety Divadelních novin se sice vždycky nějak najde, letos už ale rozhodování nemělo daleko k nechvalně známé volební metodě „menšího zla“. Což není zjištění zrovna povzbudivé. A když dojde na podrobnější kategorie Cen Alfréda Radoka, začínají se rozpaky stupňovat. Nejlepší letos uvedená česká hra? Opravdu nevím… Divadlo roku? Hm… Horkým favoritem je Komedie, jenže spíš s ohledem na obrannou reakci divadelní obce na tamní problémy s přidělením grantu, které vyvrcholily těsně před uzávěrkou ankety. Je to koneckonců příznačné – také se vám zdá, že poslední dobou budily v českém divadle mnohem větší rozruch potíže s rozdělováním peněz než divadlo jako takové?
Mezi frustrací a novoročním optimismem
Trvá-li podobný poněkud frustrující stav déle, dostavují se pochybnosti, zda náhodou nejste divní sami. To přece není normální, aby vás za takovou dobu nic doopravdy nenadchlo! Řada kolegů kritiků se sice potýká s obdobnými potížemi, jak jste si rafinovaně nenápadnými otázkami dávno ověřili, to jsou ale lidé trpící stejným postižením jako vy, takže se nedají plnohodnotně počítat. Kamarádům sportovcům se toho naopak líbí spousta, to ale také nic moc nevyřeší. Naštěstí existuje spolehlivá metoda, jak učinit pochybnostem tohoto typu přítrž: vidět alespoň jednou ročně něco opravdu skvělého, ber kde ber. Když se to podaří, nebezpečně zrelativizovaná měřítka znovu nabudou svých starých dobrých poctivých hodnot. Ocitneme-li se přitom mimo české divadlo, je to sice škoda, na podstatě věci se ale nic nemění.
A tak abych dal na závěr průchod nefalšovanému novoročnímu optimismu, připomenu inscenace, které mi loni onen kýžený referenční zážitek skutečně poskytly (doufám, že si honosně znějící pojem z fyzikálních laborek pamatuji správně). Nejsou to tipy nějak zvlášť šokující. Radostně a magicky cirkusové Obludárium bratří Formanů zaslouženě dominovalo loňským anketám, takže je jen a jen moje chyba, že jsem ho viděl s tak velkým zpožděním. Prorok Ilja nitranského Teatro Tatro, temná groteska o samohybném fanatismu, už má za sebou pár úspěšných sezon, v rámci deštivého královéhradeckého festivalu to však byl zážitek, na který se nezapomíná. A do třetice z trochu jiného soudku: na Prague Fringe jsem viděl zatím vůbec nejlepší „one (and half) man show“, kam až mi paměť sahá; pokud se americký herec, vystupující pod nenápadnou přezdívkou Dr. Brown, vrátí do Prahy i letos, nenechte si ho ujít (viz recenze v A2 č. 14/2009).
A abych nezapomněl, samozřejmě též všem čtenářům přeji v mezích možností úspěšný nový rok. Já vím, že už je na to nejspíš asi trošičku pozdě, ale copak za to můžu? Zápisník píšu poctivě na úplném začátku ledna, a jak se to potom má s redakčními uzávěrkami, to už já neovlivním, kdepak.
Autor je divadelní kritik.