Další hledání Cikánů a Romů

Obdivuhodnou rychlostí vyšel další ze série romistických (či „cikánologických“) sborníků plzeňského vědce Marka Jakoubka a Lenky Budilové. Na rozdíl od svých předchůdkyň kniha Cikánské skupiny a jejich sociální organizace o něco méně napadá pojem Rom a romskou etnoemancipaci. Přestože Jakoubek tu mírně ustupuje ze své „svalnaté“ antropologie, figur zmíněného boje se dočkáme také. Čtenář se těžko zbaví dojmu, že svou vypjatou snahou o „depolitizaci“ vědeckého diskursu a bagatelizaci romského nacionalismu editoři sami zastávají politicky zabarvený postoj. Nejde přitom ani tolik o to, že zdánlivě anachronický nacionalismus je stále důležitým principem sociální organizace většiny obyvatel naší země, která často Romům jinou cestu než jejich vlastní „nacionalizaci“ nenabízí. Pomiňme také, že romské „obrození“ vykazuje podobné rysy s tím českým – které nikdo nezpochybňuje – vprostřed německého živlu před dvěma sty lety. Jeho vliv (podobně jako v českém případě) pak formuje sociální realitu, včetně vědeckého diskursu, ať se nám to líbí nebo ne.

Kdo jsou Cikáni?

Především ale ratio užívání slova Rom v obecnějším významu může vyplývat z vědecky „čistého“ zdroje lingvistiky. Editoři vytrvale poukazují na nezvratný fakt, že zdaleka ne všechny „cikánské skupiny“ se považují za Romy, že jsou některé romské dialekty zcela vzájemně nesrozumitelné a že tyto skupiny neměly a nemají jednotnou etnickou identitu. Avšak stejně jako nikdo neobhajuje nesmysly o praotci Čechovi a Lechovi, nelze upřít češtině a polštině společný původ, ačkoliv jsou dnes navzájem těžko srozumitelné (a co teprve slovinština nebo bulharština?). Podobně dokáže lingvistika identifikovat společný původ romských dialektů. Dokáže vystopovat i společnou cestu skupin Romů z Indie podle cizích přejímek a jejich časového vrstvení. A také dává dost důkazů k tomu, že právě slovo Rom (a varianty Dom, Lom…), byť v neetnickém smyslu, mělo univerzální působnost, přestože ho dnes některé skupiny nepřijímají. Ani editory prosazovaný zobecňující termín Cikáni (Gipsy…) totiž zdaleka nepřijímají všichni takto označení, jak musejí uznat i Jakoubek s Budilovou mimo jiné ve své vlastní stati o „Cigánech“. Proč tedy neužívat v kulturologických studiích raději pojem Romové ve smyslu skupin se společným jazykovým původem, i když dnes často přeorientovaných na jazyk většinových společností? Pochopitelně by šlo opět o termín nedokonalý (nebere v potaz ostatní aspekty kultury, populární rasový koncept, subjektivní identifikace atd.) a násilný, ovšem jako všechno nálepkování.

Kdo jsou ale Cikáni v recenzovaném sborníku? Přestože Jakoubek po svých oponentech kantorským tónem obvykle žádá, aby definovali Roma, o kterém hovoří, definici Cikána ve sborníku nenajdeme. Předpokládejme, že editoři přijali termín Cikán (Gipsy) ve všech obvyklých významech, takže zahrnuje i původně neromské skupiny, které vykazují určité socioekonomické charakteristiky, jak je časté například v Severní Americe. (Možná také proto kanadští Kalderaši tolik zdůrazňují své romství?) Tak daleko však editoři nejdou, když v poznámce ke stati Fredrika Bartha o Taterech v Norsku píší, že „jejich původ ze skutečných Cikánů je přinejmenším diskutabilní“. Kdo jsou ti tajemní „skuteční Cikáni“? Že by Romové? A postesk běžného čtenáře na okraj: kdo se v tom má vyznat, když se často o jedné a téže skupině (např. slovenských Romech) píše chvíli jako o Romech, Cikánech, Cigánech, tu v uvozovkách, tu v kurzívě, tu dohromady s lomítkem, tu v adjektivních opisech (cikánské skupiny…)?

Opatrná revize

Budilová a Jakoubek svým sborníkem odvedli úctyhodnou práci (i jako překladatelé) a zpřístupnili odbornou diskusi zvláště o roli rituální nečistoty v „cikánských skupinách“ a o překonávání teorie unilaterální descendence, tedy odvozování příbuzenských vazeb jen z otcovské či mateřské linie. Občas ale zaráží výběr autorů do sborníku. Tematická a geografická různorodost českých i zahraničních (téměř dvě třetiny) příspěvků je chvályhodná. Poněkud masochisticky však působí různost paradigmat například příspěvku Marušiakové, Davidové, Kalibové či Guye. Autoři přiznávají své takřka muzejnické pohnutky pro vystavení některých marxisticko-evolucionistických teoretických fosilií, nicméně zdá se obtížně představitelné, že editoři v příspěvku Květy Kalibové četli při plném vědomí o „otázce, jak přesvědčit Romy, aby ve statistických akcích deklarovali příslušnost k romské národnosti“ či o „zatajování vlastní etnické identity (Romů) ve sčítání lidu“.

Ve vlastním příspěvku editoři ustupují­ z typického poučovacího a konfrontační­ho stylu. Své dlouhodobé téma příbuzenství­ u slovenských Romů nyní pojímají v diachronní perspektivě a v širším kontextu mimo romské osady. Dost možná jde nejen o přirozený vývoj obou vědců, ale také o implicitní reakci na dřívější kritiku. Ta napadala mimo jiné právě Jakoubkovo vysvětlování reality pomocí vzájemně neprostupných a z času a prostoru vytržených ideálních kulturních modelů (kultury chudoby českých ghett, tradiční kultury romských osad…). Opatrné (bohužel spíše nereflektované) revize vlastních raných přístupů těchto vůdčích osobností v romistické produkci skýtají pozoruhodné čtení.

Autor je doktorand Institutu mezinárodních studií FSV UK a spolupracuje se sekretariátem Rady vlády pro národnostní menšiny.