Sají Poláci antisemitismus s mateřským mlékem a pomáhali při holocaustu? Nebo měli jen tu smůlu, že jeho hlavní scénou se stalo polské území? Do takto orámované diskuse vstoupil český autor Štěpán Pellar.
Diskuse o antisemitismu bývají v Polsku neobyčejně vzrušené, únavné a často nechutné. Vzrušené proto, že mnozí Poláci nechtěli ustoupit ze své konstituční představy o sobě jako o permanentní nevinné (a zneuznané) oběti. Jak píše Štěpán Pellar ve své knize Hrdí orli ve smrtelném obklíčení, i mezi komunistickou vrchností, akademickou obcí a rodící se opozicí v 70. letech minulého století panovala nepsaná dohoda, že špína se na vycíděný obraz polské válečné historie házet nebude. Únavné a nechutné proto, že se formou stovek článků, debat a přednášek vede tato diskuse již nejméně deset let. Tedy od doby, kdy vyšla kniha v USA působícího polsko-židovského historika Jana Tomasze Grosse Sousedé (Sąsiedzi, 2000) popisující pogrom v Jedwabném spáchaný Poláky na Židech roku 1941.
Nepočítám-li teorie o spiknutí „sionistů“ proti Polákům ve snaze vymámit z nich odškodné (holocaustbusiness), pak se hojně vedla v podobě „oko za oko, zub za zub“. Hluboce nekřesťanská logika zaznívala přitom často právě z církevních kruhů. Srovnávalo se nesrovnatelné skórem 1:1. Nesdělitelnost utrpení jednotlivců, stejně jako hrdinné rozhodnutí postavit se zlu (i proti vůli svých soukmenovců) se zploštilo na jakési kšeftovací jednotky pro vážení viny a „polehčujících okolností“. Poláci versus Židé. Přitom se trapně mlčelo o tisících židovských vojáků, zahrabaných na ikonických místech „polského“ hrdinství – Katyň, Monte Casino, Varšava atd.
Židovská stěna
Obávám se proto, že Pellarovu knihu by v dnešním Polsku již nikdo nevydal. Za jižní hranice ale polská hutná debata příliš nedolehla. Pellar ji českému publiku přehledně a do detailů přiblížil. Nezapřel přitom praxi žurnalisty ani tvrdou školu odborníka na polskou historii Jiřího Vykoukala, jehož byl studentem na Fakultě sociálních věd UK. Pestrý autorův sloh a zároveň důkladná znalost zasutých koutů polské historie z knihy místy tvoří čtivou učebnici polského dějepisu. Čtenář si však musí zvyknout, že pod novinářsky atraktivními titulky jednotlivých kapitol se skrývají značné chronologické skoky, množství archivních citací, až zrak přechází, a autorovy psychologizující (mini)analýzy. Ty jsou sice celkem trefné, ale vybočují z jinak historicky-odborného charakteru textu a navíc se jejich schéma a závěry zhusta opakují.
Nesoulad působí zejména text knihy s jejím názvem. Čtenář by z názvu mohl čekat vylíčení hrozby německé (pruské) a ruské. Občasné sevření Polska ze západu a východu se hluboko vrylo do tamní kolektivní paměti. Místo toho Pellar popisuje dějiny Polska, polských Židů a vztah Poláků k Židům, který je v obecně polské představě zhmotňován nikoliv jako „obklíčení“, ale naopak jako „stěna“ sociálně a kulturně rozdělující národ na rolníky a šlechtický stav. Tento klín židovské buržoazie v polském národě byl brutálně odstraněn až hromadnými emigracemi, holocaustem a nakonec protižidovskou kampaní komunistické strany v roce 1968. Jak Pellar precizně vysvětluje, „židovská stěna“ plnila v polském utváření národa paradoxně roli jednotícího prvku, vůči kterému se (odlišným způsobem) vymezovali jak rolníci, tak šlechtici. Nebýt Židem tedy začalo postupně znamenat být Polákem. Sociálně nesourodý šlechticko-rolnický polský národ pak Židy jako svůj protiklad potřeboval i v době, kdy už na jeho území prakticky žádní fyzicky nebyli. Proto se značná část Poláků ještě na začátku 90. let minulého století podle Pellarem uváděných výzkumů domnívala, že Židů v Polsku žije přes sedm milionů!
Beztrestné zabíjení
Podtitul Polské stereotypizované vidění moderního světa (o Židech přitom ani slovo) by zas mohl skýtat řadu otázek modernity a současného dění. Pellar argumentuje, že židovská tematika je jen prostředek k porozumění polským interpretacím současné reality a polské moderní identitě. Proto ji nezmínil. Opravdu nejsou žádné jiné pohledy na moderní svět v Polsku významné? Podtitul místo upřesnění obsahu knihy možné tematické spektrum ještě rozšiřuje.
Přes pár dalších rušivých drobností, jako je nesystematické skloňování polských slov psaných v originále (tu podle české, tu podle polské normy) nebo mylné připsání židovského původu Lászlo Rajkovi (s. 167), Pellar přináší několik zásadních postřehů. Představil specifickou magickou roli Žida v předmoderním světě polských rolníků, která ho sice neuchránila od občasného násilí, ale poskytovala mu ve společnosti jasně vymezené a svým způsobem posvátné místo. Hlavně však ukázal s podporou množství svědectví hrůzný rozsah podílu Poláků na vyvražďování Židů za války a krátce po ní. Případ východopolského městečka Jedwabne je zde jen jeden z řady.
V Pellarově podání však nejde o zahořklá osočování, ale o analýzu příčin, které k vraždění Poláky vedly. A najednou se vše zdá tak přirozené a logické. Magický stereotyp Žida a církevní antijudaismus je zde akcelerován možností okamžitě se obohatit a aspoň trochu zahojit válečné či zcela osobní frustrace, navíc za podmínek absolutní beztrestnosti. Kdo se nepřidal, byl ostrakizován a hrozil mu stejný osud jako Židům. Kdo nechal na živu svědky, mohl mít problémy. Kdo Židům přímo pomohl, dostal německou kulku do hlavy.
Pellar věří, že polský národ už prokázal dost sebevědomí, aby mohl jednotící „berličku“ židovského nebezpečí konečně odhodit. Rád mu dám za pravdu, až do polských kin vedle Wajdovy Katyně a desítek dalších velkofilmů o slavné polské historii pompézně vstoupí snímek s názvem Jedwabne.
Autor je slavista a etnolog; působí jako vedoucí sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny na Úřadu vlády ČR a jako národní koordinátor ČR pro Alianci civilizací OSN.
Štěpán Pellar: Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa. Dokořán, Praha 2009, 357 stran.