Otroctví, láska a revoluce

Ypioca, přední brazilská továrna na kořalku, před několika lety slavila výročí a při té příležitosti přišla na trh se speciální pamětní lahví. Na etiketě byli vymalováni černošští otroci, jak dřou u lisu na cukrovou třtinu, z níž se brazilská cachaça vyrábí. Firma tak bezděky přiznala, z čeho před sto padesáti lety získávala kapitál: z otrocké práce.

Po latinskoamerických válkách za nezávislost obklopil Brazílii půlkruh španělskojazyčných republik, kdežto Brazílie se roku 1822 stala císařstvím. A zatímco v zemích od Argentiny po Venezuelu bylo okolo roku 1850 otroctví zrušeno, v Brazílii tou dobou tvořili otroci čtvrtinu populace a definitivní abolice přišla až roku 1888. V zemi, kde černoši a míšenci – tedy zpravidla potomci otroků – představují téměř polovinu obyvatelstva, pochopitelně přešlap výrobce kořalky nezůstal bez odezvy.

Kritika otroctví a rasismu v Brazílii má však také svou tradici. Jedna z nejslavnějších brazilských básní se jmenuje O navio negreiro (Loď s černochy). Napsal ji v roce 1869 Castro Alves (1847–1871), největší zjev pozdního brazilského romantismu. Loď, která dovážela ulovenou pracovní sílu z Afriky, naskládanou tak, aby se jí do ní vešlo co nejvíc, přirovnává k vidění z Dantova pekla a na konci básně píše, že zelenožlutá brazilská vlajka měla být raději na cár roztrhána, než aby kryla taková zvěrstva. Chtělo by se dodat, že i po skončení fotbalového mistrovství světa se nejspíš naskytnou příležitosti, kdy by tato báseň měla zaznít.

Úklady a láska na druhou

Castro Alves pochopil a zpracoval dvojitou tragédii Afroameričanů: odcizení rodné zemi a odcizení práce i lidství v Brazílii. Dostalo se mu za to přídomku „básník otroků“. Byl však také básníkem revolučním a milostným a vedle toho vykazoval množství dalších znaků pravého romantika: žil intenzivně a zemřel mlád. Ve dvaceti letech, inspirován o deset let starší milenkou, napsal své jediné drama, Gonzaga aneb Revoluce v Minas (Gonzaga ou a Revolução de Minas), které vyšlo loni v přepracovaném českém překladu v nakladatelství Torst. Zde jsou milostné city a revoluční ideály vzájemně propleteny, jak jen to lze, a úkladů a lásky je zde snad ještě více než ve stejnojmenné Schillerově truchlohře.

Hra ukazuje – a zároveň mytizuje – jeden z emblematických momentů brazilských dějin, totiž povstání takzvaných Věrolomných v provincii Minas Gerais na konci 18. století. Samotný Gonzaga byl jedním ze spiklenců a současně autorem láskyplných veršovaných idyl, takže básník Castro Alves měl na co navazovat. Pokud ovšem na někoho navazuje stylově, je to především dobový literární vzor – Victor Hugo. Následkem toho jsou promluvy postav vypjaté a patetické až k neučtení, ať už jde o lásku nebo povstání. I černý otrok Luís, snažící se najít svou dceru, jež byla prodána jiným pánům, říká: „Pane, já dosud hledal jednu dceru, teď však hledám dvě: Carlotu a revoluci.“ K tomu je nutno připočítat celý symbolický arzenál od Prométhea a posvátného ohně přes Krista a anděly až po orly a kondory. Hra zná štěstí a zkázu, osvobození a zradu, ušlechtilost a hanebnost, ale nic uprostřed.

Revoluce otroků a otrokářů

Složitou a důvtipně vystavěnou zápletku zde netřeba reprodukovat – Gonzagova láska ani povstání dobře nedopadnou, což je ostatně známo z brazilských dějin. Pozoruhodné je však spíše to, jak a kam se Castro Alves od historické skutečnosti odchyluje. Postavy v jeho hře neustále vzývají všeobecnou svobodu všeho amerického lidu a konec útlaku Brazilců Portugalci a černochů bělochy; pro historické povstání však byla zásadní jen první kauza, neboť lisabonský dvůr se tehdy snažil udělit speciální daň na drahé kovy vytěžené v bohaté provincii Minas Gerais. Původně šlo tedy spíše o povstání majetných a teprve jeho nejslavnější mučedník Tiradentes, muž z lidu, zubař, brazilský národní hrdina a jedna z postav hry, posloužil coby můstek k sociálněji laděným interpretacím. Ve skutečnosti však mnozí hrdinové Alvesovy protiotrokářské hry otroky sami vlastnili.

Castro Alves dosáhl v Brazílii značné proslulosti, avšak samotná hra spíše zapadla; o to méně lze očekávat, že se její české knižní vydání dočká širokého publika. Pokud však čtenář dočetl až sem, přimlouvám se, aby po knize sáhl. Jednak proto, že Lusobrazilská knihovna Torstu patří mezi nejlepší české edice současnosti a daří se jí rozšiřovat portfolio překladů z brazilské literatury, kterých v češtině není příliš – za minulého režimu dominoval Jorge Amado, za současného kraluje Paulo Coelho. Za pozornost však stojí také básníkova literární strategie: zatímco mnohé láká vykládat velké historické události na základě nahodilých či marginálních jevů nebo osobních charakteristik účastníků, „básník otroků“ postupuje obráceně. Zpětnou mytizací regionálního povstání coby hnutí za svobodu všeho amerického lidu jako by publiku říkal: podívejte, vždyť i velkým předchůdcům z Minas Gerais šlo o naši věc. A přinejmenším zčásti to byla strategie úspěšná, i když se básník trpící tuberkulózou zrušení otroctví ve své zemi nedožil.

Mystifikující zevšeobecňování tedy Castru Alvesovi není třeba vyčítat. Je sice pravda, že při dávném povstání v provincii Minas Gerais se nehrálo o svobodu veškerého amerického lidu, ale i na etiketách od kořalky se konec­konců hraje o lidskou důstojnost.

Autor je komparatista.