Jenom bychom se potichu rozpadali

Román Žena na frontě (Asszony a fronton, 1991) je dokonale minimalistické pojednání o válečných zvěrstvech. Zároveň ovšem funguje i jako přímá a nekompromisní výpověď ženy, která se ocitla přímo ve středu otřesných událostí, jež zásadním způsobem ovlivnily a zformovaly celý její příští život. V případě Ženy na frontě není výraz výpověď užit jako součást řetězce vágních a klišovitých hodnocení, nýbrž je plnohodnotným a nanejvýš výstižným přívlastkem, který lze tomuto románu bez obav přiřknout. Jakkoliv intimní a osobní prožitky jednotlivce jsou v textu vylíčeny, hovoří tato kniha zároveň za všechny ženy, které prošly peklem a ocitly se v mezní situaci.

Válka není lehká. Ani manželství

Polczová je ve výrazu mimořádně střídmá, vypravuje události lakonicky až úsečně, jakoby z pozice nezúčastněné komentátorky. Tím dává čtenáři prostor k maximálně autentickému prožitku a zároveň si vytváří dostatečný odstup, nezbytně nutný k tomu, aby v žádném okamžiku nesklouzla k sentimentálnímu přehodnocování a revidování událostí, jehož konečné vyústění by se tak lehce rozplynulo v sérii smířlivých konstatování a banálních pravd o životě a smrti. Na druhé straně takový přístup paradoxně umožňuje čas od času podržet čtenáři před očima různé, zdánlivě podružné detaily tehdejšího světa.

Prostor románu-dokumentu tak úspěšně lavíruje mezi „autentičností dokumentární“, jíž je dosaženo zmíněným přístupem k psaní, a „autentičností fikční“, respektive „literární“, kterou způsobuje ono občasné subjektivní vyzdvižení méně důležitých obrazů a událostí, jež sice proběhnout mohly, ale o nichž s jistotou nevíme, jestli se skutečně přihodily. Jako autentické jsou v tomto případě rozuměny mimořádně ostré hrany světa, jejž nám Polczová představuje, a přímý, ničím nenarušovaný úhel nazírání.

V první kapitole se míhají obrazy a scény z manželského života jako vystřižené z klasické maďarské rodinné ságy, v níž komplikovaný, ale ještě ne zcela pustý vnitřní svět hlavní hrdinky doplňují obligátní motivy (vylíčení rodinných konstelací, svatba, svatební cesta do Pešti…). Děje se tak ale pouze proto, aby byl tento konstrukt vzápětí roztrhán na kusy. Imprese a subjektivní vnímání okamžiku se od této chvíle transformuje ve strohý a důsledný minimalismus. „Byla jsem úplně sama, půl roku vdaná, zamilovaná a cizinka po boku vlastního manžela“ – takto střízlivě komentuje autorka stav věcí, který zavládl záhy po uzavření sňatku.

Nemohla jsem je spočítat

Poté je už pro život Alaine Polczové rozhodující pouze zkušenost z fronty – ze světa, v němž byl útlaku a ponížení propůjčen zcela nový rozměr. Všudypřítomná smrt, znásilňování a brutální zacházení ze strany sovětských vojáků a dlouhodobé strádání v nelidských podmínkách zásadně přispěly k přeměně této ženy v osobnost, která už nedokáže trpět zpackaným manželstvím a nevšímavostí muže či apatií a pokrytectvím vlastní rodiny. Osobnost, jejíž existence bude již navždy podmíněna pohybem na okraji či balancováním mezi životem a smrtí. Ženu, kterou nic z toho, co následuje po frontě, nemůže plně zasáhnout, ohromit, zlomit. Všední události jí pouze volně proplouvají, rozpadají se a mizí v nenávratnu. Nejpůsobivěji je tento přerod naznačen ve chvíli, kdy s ledovým klidem odpovídá na otázky o svém frontovém období: „Vyprávěli, že Rusové znásilňovali ženy. ,U vás taky?‘ zeptala se matka. ,Ano,‘ řekla jsem, ,u nás taky.‘ ,Ale tebe neodvedli?‘ zeptala se matka. ,Ale ano, každou,‘ řekla jsem a jedla dál. (…) Nato se někdo lehkým a žertovným tónem zeptal: ,Bylo jich hodně?‘ ,Nemohla jsem je spočítat,‘ řekla jsem a jedla dál.“

A přece Polczová z této bitvy vychází jako žena, která je kýmkoliv, jen ne zničenou a slabou bytostí s podlomeným zdravím. Žena posedlá tichem. Žena, jejíž osud byl pozoruhodným způsobem předurčen. „Žena-krabice, do níž se chce každý podívat.“ Žena, která zachránila životy jiných. Žena, co mnohokrát z celého srdce toužila zemřít a která stejně jako nelpěla na svých špercích, nelpěla ani na životě – a proto musela žít.

Autorka je hungaristka.