V dalším románu populárního japonského spisovatele Sputnik, má láska se opět dostáváme do povědomého světa fantazie, emocí a filmového střihu. Tentokrát se však lze těšit i na hru s žánry – od milostného či beatnického příběhu se přes thriller a horor dostaneme až k rozpité psychedelii.
I v šestém do češtiny přeloženém románu Haruki Murakamiho Sputnik, má láska (Supūtoniku no koibito, 1999) nalezneme vše, na co jsme byli doposud od autora zvyklí: smutné a tajemné samotáře, unavené femmes fatales v jaguárech, krásné interiéry, ošuntělé mnohaúrovňové velkoměsto, hédonismus velkých žranic, obsedantní, místy otravnou hudební linku, žánrové hrátky i návod, jak elegantně zmizet kdesi v neprostoru. Nádavkem tento zatím asi nejzáhadnější spisovatelův text přináší motiv tajuplného ostrova, ze kterého by měl radost lord Byron. Atmosféra a dikce textu se pohybují na hranici patosu a autor opět čtenáře zběsile smýká jednotlivými slupkami reality.
Než se nadála, stála před vchodem do lunaparku
„Ve dvaadvaceti letech se Fialka zamilovala. (…) Tím všechno začalo, a tím také – skoro – všechno skončilo.“ Místo budování dějového oblouku Murakami předkládá čtenáři sled epizod, jenž ho zcela samozřejmě provádí anatomickými zvláštnostmi různých směrů a žánrů. Podobně jako třeba v případě opusů Quentina Tarantina záleží jen na míře jeho zkušenosti, jak úspěšně toto odkazování, které v případě Sputnika není pouze jakousi jeho vedlejší přidanou hodnotou, nýbrž základním konstrukčním principem, dovede rozklíčovat. Namátkou: román začíná milostným příběhem (Fialka, po které touží její přítel K., se zamiluje do ženy jménem Mjú), pokračuje jako thriller (démonická Mjú Fialce učiní nabídku, která se neodmítá), iniciační román, respektive pocta beatnikům pídícím se po svém pařížském satori (čistě pracovní cesta po Evropě se stává poutí duchovní obrody), horor odvolávající se k tradici gotického románu (anabáze ve švýcarské vesnici) a končí čirou psychedelií kdesi na pomezí filmů z produkce režiséra J. J. Abramse a mystérií Stanleyho Kubricka (závěrečná část textu, kdy se děj přesouvá zpět do Japonska).
Lunapark, telefonní budku, zrcadlo i Sklad 3 si lze ve Sputnikovi představit jako tranzitní body při putování mezi „tady a tam“, a stejně tak dobře mohou tato místa být pouze dokonalými konstrukty lidské imaginace, hříčkou vědomí, návratnou noční můrou. Rozevřená a členitá struktura horizontu ostrova obklopeného mořskou masou se prolíná se zúženou, deformovanou perspektivou, jejíž nejvzdálenější bod představuje zrcadlo, monitor počítače či pohled do očí protějšku. Mód vidění navíc komplikuje nejen těkavý způsob existence nepojmenovaného řeckého ostrova, ale i další neméně záhadné subjekty, které jako by se vynořovaly z hlubin divného či přinejmenším jinak uspořádaného časoprostoru, než na který jsme zvyklí při pohybu všední každodenností.
Ať už se ocitáme na bělostných plážích ostrova utvářeného jako prototyp bájného místa, kde lze pocítit nebývalé vzepětí tvůrčích sil i přijít o všechno včetně sebe, jsme opojeni závratí z jízdy ruského kola v lunaparku podivných atrakcí či svíráme v ruce klíč od opuštěného skladiště, vždy se nacházíme v krajních bodech tvořících zastřešující rámec „příběhu“. Tomu přirozeně vycházejí vstříc postupy, na něž jsme zvyklí z pohádek (Fialka „zmizela jako dým“, zornice Mjú se na okamžik „zazdály být zbarvené do odstínu temně rudého vína“…). Ty činí text ještě zastřenějším a zároveň ho tak lze určitým způsobem zlehčit a banalizovat řečené. Narace kulminuje v bodě, kdy jakýkoliv výrok může být tím, jenž vypoví a osvětlí všechna tajemství, nebo naopak nemusí znamenat nic. Čtenář je držen v permanentní pohotovosti a nejistotě, donucen ptát se, zda mu něco neuniklo, hledat další a další významy a úměrně se stupňující se intenzitou takového pátrání rovněž riskovat chyby.
Něco je už nadobro spálené
Murakamiho postavy i nyní zaujímají pro ně typický životní výraz jakéhosi dlouhého trvání. Vědomí, že život každého jedince v určitém okamžiku nabere směr, z něhož se nelze vymanit, se náhle rozplývá v přípustnosti chvíle, kdy je naopak možné odvrhnout všechny po dlouhou dobu pracně budované konstrukty. Zde se nejvíce nabízejí analogie s vizuálním umělcem Makoto Šinkaiem, tvůrcem jedinečných autorských anime (například krátkometrážní Ona a její kočka – She and Her Cat, 1999; Hlasy ze vzdálené hvězdy – Voices of a Distant Star, 2003; či povídkový Pět centimetrů za sekundu – 5 Centimeters per Second, 2007).
Melancholické zasněné bytosti přepjatého vyjadřování a těžkého srdce, vznášející se s dramatickým nebem nad hlavou a projíždějícími vlaky za zády krajinami sněhových plání i letního pobřeží, jako by měly DNA identické s Murakamiho hrdiny. Struktura artefaktu pak vypadá jako miniaturní kapesní universum sotva myslitelných, nicméně přesto zcela autenticky působících dějů, nejlépe definovatelných přívlastky setkávání, opouštění, míjení – generujícími dynamický pohyb po oběžné dráze barevného, psychedelického a stále expandujícího světa, jenž na jedné straně vyniká svou neohraničeností, zároveň se ovšem bez problémů skryje ve sklenici vody, do níž jste si v ranní kocovině hodili tři aspiriny.
Oba – Šinkai i Murakami, každý pouze podrobující si jiné médium, tešou z prostoru a času obrazy, které jsou si překvapivě blízké. Film beze zbytku potvrzuje svou textovost, text využívá principů filmové montáže, zámlk a dlouhých pauz. Příjemce je vtažen až do středu oka vizuálně-emocionálního hurikánu, a ačkoliv se tato konfrontace takřka vždy odehrává na samé hranici únosnosti, nevydírá, ale končí kontemplací: „Jenže něco uvnitř v mém nitru je už nadobro spálené, opotřebované. (…) Někdo, něco mě navěky opouští. Se sklopenými zraky, beze slov. Dveře se otevřou, a pak se zase zavřou. Světlo zhasne. Dnes je poslední den tohohle mého já.“
Autorka je hungaristka.
Haruki Murakami: Sputnik, má láska. Přeložil Tomáš Jurkovič. Odeon, Praha 2009, 224 stran.